V našem dřevěném pokojíčku se tak dobře spalo, že jsme nespěchali se vstáváním. Dali jsme si tedy hezky na čas a vyrazili rovnou na brunch v podobě padthai 😀

Nejvýznamnější dopolední akcí se tedy stal pouze nákup dobré laoské kávy z místní posh pražírny. Jen co jsme ukořistili jeden pytlík, hned jsme jí museli vyzkoušet, takže jsme zase zašli domů, kde jsme si v našem jediném kávovém náčiní – vietnamském filtru – uvařili šálek kafe :). A nebylo to vůbec špatný, takže dobrej kauf. 

Na odpoledne už jsme vyrazili na obhlídku druhé části Luang Prabang a to konkrétně ulicí se strašně drahejma a luxusníma kavárnama (člověk by chvílemi nepoznal, že není na francouzské riviéře) až k bambusovému mostu. 

Mimochodem v tomhle městě byly víc než kde jinde vidět jak propastné rozdíly mezi chudými a bohatými v téhle zemi mohou být. 

Ale abych se vrátila k bambusovému mostu. Údajně ho tu staví každou sezonu a potom ho opět rozeberou. Zřejmě i proto se tu platí vstupné na most. Nám stačilo ho omrknout ze břehu a raději jsme se vypravili o kousek dál k dřevěnému mostu, kde se skrývala keška. 

Připomínal mi trochu most na Smíchově :D. Všichni místňáci ho překonávají spíš na skútru, než po části pro pěší, takže jsem ne ke všem prknům měla 100 % důvěru. Držela jsem se tedy křečovitě zábradlí a kešku jsme úspěšně odlovili :-). Uff. 

Od mostu už jsme to měli tak akorát na hodinu angličtiny do místní školy. Včera jsme totiž cestou od autobusu narazili u jedné ze škol na plakát, že rádi uvítají každého anglicky mluvícího cizince na večerní lekci pro děti. 

V pět jsme se tedy sebrali a protože jsme byli zvědaví, přijali jsme tuto výzvu 🙂

Uvítala nás oaní učitelka ze školky. Poprosila nás o strpení, že v šest dorazí pan ředitel, který vyučuje začátečníky a ujme se nás. Tak jsme tedy čekali a nestačili zírat na laoskou školku (soukromou upozorňuji). Děti lítaly jak splašený, mydlily se a byly tu promíchané všechny věkové školkové kategorie. Tady totiž chodí do školky už půl roční děti. Takže šest učitelek připadalo na sto dvacet dětí včetně batolat s plenama. Hukot. 

Když dorazil pan ředitel, už u stolu stál chumel chichotajících se holčiček. Pár z nich hezky konverzovalo anglicky, většina netušila která bije a občas nechala něco přložit ty, co se nestyděly a uměly něco povědět.

Pak už jsme šli společně do třídy. Všechny děti si stoply a pozdravily pana učitele, hezky uctivě a sednout si mohly až ve chvíli, kdy jim dal pokyn. Bylo vidět, že má respekt a že si ho váží. Hodina a půl pak jela podle naskenované učebnice, kterou pan učitel Souk promítal na stěnu a děti si opisovaly do sešitů. Jirgen se ujal výuky a je asi znát, že je z učitelský rodiny 😀 šlo mu to dobře (až na to že bylo evidentní kdo jsou jeho oblíbenci :). Já jsem spíš chválila a oceňovala výkony pézetek. 

Jednalo se o úplné základy a děti byly ve třídě v hodně velkém věkovém rozpětí. Od sedmi let asi do čtrnácti. Oni si totiž mohou zaplatit kurz po měsících a tak když třeba některý na angličtinu nezbydou peníze, tak vynechá a připojí se zase v dalším měsíci. Kurz vyjde na 10 Dolarů/měsíc. 

Výuka probíhá většinu času stylem že učitel předčítá z naskenované učebnice, děti sborově opakují po něm, jako kdyby říkaly básničku. V další fázi opakují po jednom a vždy si zatleskají (tleská se opravdu často :). Občas se i něco píše na tabuli, ale gro je skutečně v opakování. Jak jsou mezi dětmi velké věkové rozdíly, tak jsou mezi nimi samozřejmě i velké rozdíly v úrovni aj. Ale to je normální.

Za hodinu a půl jsme zvládli tímhle způsobem projít dvě lekce. Líbilo se mi, jak děti na konci hodiny při odchodu jednotlivě poděkovaly panu učiteli a rozloučily se s ním.

Na závěr samozřejmě nesměla chybět společná fotka. Byla to další zajímavá zkušenost na naší cestě. S panem učitelem jsme se dohodli, že se potkáme ještě další den v jeho restauraci (má totiž dvě práce). Na to jsme se těšili, protože nás zajímalo víc o Laosu a laoském školství a tak to byla dobrá příležitost jak to zjistit. 

Další den jsme docela proflákali po městě a jedinou pořádnou akcí co stojí za zmínku byla právě návštěva u pana učitele u něj v restauraci. Nejprve si k nám nemohl přisednout, protože chtěl být profesionální a obsluhoval zákazníky, ale po chvíli už vzal místo a my si povídali za požírání padthaie co nám uvařila jeho snoubenka. 

Včera jsem to vůbec nepoznala, ale dnes se ukázalo, že pan učitel sice anglicky hovoří, ale některým otázkám třeba vůbec nerozuměl. Ptali jsme se nejen na téma škola, která tu vypadá zcela jinak – první stupeň je pět tříd a na vesnici je kolikrát těžké najít učitele. Některé děti mluví jazykem svého kmene a laoština je jim cizí. Takže je už první úspěch když se učitel domluví s dětmi, natož aby k tomu vyučoval…

Také nás zajímala svatba, jak vypadá, kde se koná a vyprávěli jsme mu, že jsme jednu už viděli na autobusovém nádraží v Phonsavanu (od týhle chvíle jsme pak potkávaly svatby skoro pořád) ale pan učitel pořád moc nevěděl na co se ptáme. 

Alespoň něco jsme ale přeci jen vyzvěděli 🙂 Při svatbě se pije hodně piva a hodně se tančí, to by bylo stejné jako u nás. Co už ale stejné není je vyjednávání před svatbou, také ženich musí zaplatit za nevěstu atd. Dříve se svatby konaly dopoledne a byly završeny obědem, dnes už se může čas lišit. Svatba se většinou také koná v bydlišti nevěsty a nesmí chybět plno „dekorací“ z banánových listů a květin. 

Po večeři jsme si ještě chvíli povídali a když nám přišlo, že jsme vyčerpali všechna témata, tak jsme se rozloučili a šli jsme. Souk hrozně trval na tom, že nás zve, ale naštěstí jsme zvládli efektivně odporovat a podařilo se nám zaplatit :-). Přeci jen, do školy jsme šli protože jsme byli zvědaví a dnes jsme dorazili abychom strávili příjemný večer, nikoliv aby nám musel „oplácet“ že jsme strávili hodinu a půl s dětma. Že ano. 

23. a 24. 11.

Tyhle dva dny se nedělo nic exta zvláštního. Jiřan zrovna nebyl nějak ve formě, takže se věnoval intenzivnímu odpočinku a já jsem si dala procházku po chrámech kam nechodí turisti a cestou si odlovila v parku kešku. 25.11. má svátek Kateřina a tak největší akcí byla návštěva posh restaurace, kde jsme si dali vytouženu pizzu z dřevem vytápěné pece, co byla famózní a měli jsme pro toto zhřešení omluvu 🙂