Dnes nastal den D, který měl završit naši návštěvu Luang Prabang a sice výlet na motorce k vodopádům Kuang Si – největší turistické atrakci v okolí a nejkrásnějším vodopádům v Laosu. 

Motorku jsme si dohodli den předem jednom z hotelů v okolí našeho guesthousu a v sedm ráno jsme byli nachystaní na recepci a připraveni vyrazit. Díky papírování se výjezd posunul na půl osmou a bylo znát, že Jiřan začíná být nervózní. Jeho plánem totiž bylo být u vodopádu natolik brzy, abychom se vyhnuli davům. Když jsem po dvou kilometrech oznámila, že jsem si nechala „doma“ peníze a tak máme zhruba na benzín, myslela jsem že mě zaškrtí. Spokojil ale jen s tím, že tůroval motorku takovým způsobem, až postarší německé turistky nestačily uskakovat ze silnice. Tohle byla ale již skutečně poslední komplikace na naší vodopádové výpravě a my tak v 8:10 brzdili na parkovišti a to naštěstí zatím vypadalo prázdně. 

Kolem ohrady se zachráněnými černými medvědy ze spárů pytláků jsme zatím jen poklusem proběhli a šinuli si to přímo k jezírkům s průzračně modrou vodou. 

Podél pravého břehu jsme vyšlápli krátký kopeček a u krásnýho vodopádu jsme si dovolili vydechnout a v klidu se nasnídat :-). Už se tu začínali objevovat první turisti vyzbrojení foťáky, ale žádné davy (naštěstí, jinak bych asi měla průser, haha :-)) . 

S relativně plnými břichy jsme pokračovali v našem výstupu řídkým lesíkem až k horní hraně vodopádu (babi neboj, je tam zábradlí a nedá se tam spadnout 😉 kde už jsme byli zcela sami. Tady se voda proplétala mezi starými stromy a celkově na mě místo působilo jako vystřihnuté z nějaké pohádky. Cestou jsme potkali dědu domorodce a ten nám ukazoval „swim, swim“, ať se neupejpáme a vykoupeme se. 

Tak jsme i udělali, ale o kus dál. V lese u cesty u polorozpadlého mostu nikde nikdo nebyl, tak jsme si dovolili dokonce koupačku na naháče a bylo to naprosto parádní!

Asi hodinu jsme se tu rochnili celí v euforii 🙂

Tak se nám tu líbilo, že jsme se rozhodli popojít ještě dál po prašné cestě k nedeké jeskyni. Byla to kousek procházka, ale po několika kilometrech v lese se najednou rozestoupily stromy a před náma se zjevil palouček s vánočníma hvězdama nebývalých rozměrů, že by i Mičurin musel čumět, říčka a restaurace v podobě dřevěných bungalovů. Jeskyni za 20 K jsme oželeli, zato Jiří si vyzkoušel výzvu u restaurace. Kdo přejde kládu přes řeku s maximálně dvěma pády tam a zpět, má pivo na účet podniku. Hádejte jak to dopadlo. Kláda se samozřejmě tak prohýbala a pružila, že jenom dojít do třetiny a nespadnout, byl úctyhodnej výkon.

Bez odměny jsme se tedy vypravili zase nazpátek a neododi jsme druhé zastávce na koupacím plácku :-). Teď už ale bylo kolem výrazně víc lidí, tudíž jsme se slušně navlíkli do plavek, aby náhodou někdo neutrpěl psychickou újmu. Ještě jsme se pěknou chvilku vyžívali v máchání v průzračný vodě, pak jsme vylovili všechen plastovej bordel ze břehu a blízkého okolí a vypravili se pomalu zpátky k motorce. Cestou jsme nepřestávali obdivovat lokální flóru úctyhodných rozměrů a pilně ji dokumentovali na žádost mojí maminky 🙂 Nakonec jsme věnovali chvíli i zachráněným medvědům, kteří se líně poflakovali na dřevěných prolejzačkách a když se naplno ozval hlad, byl už nejvyšší čas k návratu do Luang Prabang. 

Tady jsme zvládli obhlídnout autobusák s časy odjezdů autobusů a den završili procházkou po nočním marketu.