Dopoledne jsme se věnovali nezáživným věcem jako je válení se na terásce bungalovu, pití kafe a spojení s domovem nebo sepisování zážitků (ono se to nezdá, ale sežere to docela dost času, myslím to sepisování). A tak jsme den pořádně zahájili až obědem. Narvali jsme se kari a místní polívkou co chutnala jako koprovka ale místo smetany to byl vývar. Zajímavá chuť, nicméně v tomto případě bych to shrnula jako jednou a dost. 

Po obědě jsme se vypravili pěšky rovnou k jeskyni Pha Kuang na druhé straně městečka. 

Přečetli jsme si, že se jedná o dobrodrůžo a člověk musí být v dobré fyzické kondici. Když jsme dámě od protější restaurace platili vstupné 10 000 Kipů, tak jsme si ještě říkali že jsme zvědaví co považují za dobrou fyzickou kondici v Laosu. (Někdy je to totiž sranda jak se tohle vnímání liší v různých zemích a třeba v Turecku když už jde někdo aspoň kousek pěšky, je považován div ne za vrcholového sportovce 🙂

Každopádně jsme dostali každý čelovku co jakž takž svítila a vydali se do útrob jeskyně. Hned u „vchodu“ jsme narazili na oltář s Buddhou a taky na hromádky nábojů z války. Jak jsme postupovali dál, chodbička se zužovala a strop snižoval. Chvílema to bylo na chůzi v předklonu, párkrát jsme museli na všechny čtyři. Když jsme ale došli k otvoru velkému 30 x 70 cm, tak jsme nejdřív nevěřili, že se tudy protáhneme. Ale tak co. Prorvali jsme se úzkou škvírkou, ale můj styl byl tak osobitý (ano, mám talent se nekoordinovaně rvát do pidi díry na štorc, místo abych se tam elegantně vplazila) že jsem vylezla krásně od bahna:D . Mít o několik kilo víc, tak máme asi smůlu. Nakonec jsme byli másla a na konec se nedoplazili. Ne že bychom se nějak báli, ale musím upřímně napsat že zvítězila lenost. Zhruba v půlce jsme usoudili že největší atrakci, tj. nejužší část jsme zdolali a tak můžem nazpátek. U Buddhy jsme potkali pár Francouzů, co se při pohledu na naše nohy a záda totálně od bláta ptali jestli má vůbec smysl aby šli dál. Objasnili jsme jim situaci a tak se asi po dvou minutách co vešli do chodbičky zase vrátili a spokojili se jen s fotkou velké vstupní části. 

Do restaurace kde se vracely čelovky jsme dorazili společně. Paní z restoránu se hned smála jak mě viděla a ukazovala kde mají kohoutek s vodou, abych ze sebe smyla největší nános bahna. Tak se i stalo a jelikož byl francouzský pár dobrosrdečný, mohli jsme se s nima svézt zpět do Nong Khiaw. Oni vyprávěli, jak cestují naopak – děti měli brzy a ty jim teď odrostly a tak mají dost prostoru aby každý rok někam vyrazili a poznávali svět na „stará kolena“. 

U mostu jsme ale naši konverzaci utnuli, poděkovali jsme slušně a v krámku u sympatické rodinky jsme si koupili pivo a mandarinky. Jirgen se stihnul navíc zapojit do fotbalovýho snažení s místníma klučíkama – dva macani a jeden mladší bráška si čutali před krámem šišatym míčem. Několikrát teda málem skončil v řece (míč, ne Jirgen) ale naštěstí ho vždy zachránili.

Protože se nám v Nong Khiaw moc líbilo, nikam jsme nespěchali  a další den jsme vyrazili zase na opačnou strani z města k vodopádu. Na mapě jsme našli označení, že se jedná o malý vodopád, ale v poledne se tu koupou místní děti ze školy. To znělo dobře, tak jsme se vypravili to prozkoumat. Cesta vedla po silnici kolem další jeskyně (tentokrát jsme návštěvu vynechali) a procházela několika vesničkami. Děti nás cestou vesele zdravily a mávaly nám, místní většinou zevlovali venku před svýma domečkama a lelkovali. 

Přes poledne se udělalo solidní vedro, takže jsme se táhli jak slimáci a byli zvědaví na vodopád. Nicméně nakonec se ukázalo že „vodopád“ byl spíš taková obdoba jezu na řece na konci jedné z vesnic. Dole pod jezem babky praly v řece prádlo a když jsem (nejen) v Laosu viděla co všechno do řeky teče a co vše se v řece myje, rozhodla jsem se že koupání oželím. Jiřan tentokrát překvapivě držel partu a tak jsme jen poseděli v příjemném chládku u vody, nacpali se mandarinkama a slunečnicovejma semínkama. Jelikož to ale nemohlo zahnat hlad na oběd, otočili jsme to zpět do Nong Khiaw. Cestou jsme zkoušeli stopovat a docela rychle se na nás usmálo štěstí. Vzali nás dva chlapíci v dodávce. Když jsme se ptali kam jedou, tak teda vůbec nerozuměli a jen kejvali, takže pokec nepoběhnul, ale byli hodní a svezli nás až „domů“. My jsme se ničím nezdržovali a rovnou se šli nacpat pozdním obědem u Inda. 

Na západ slunce jsme se šli mrknout k Viewpoint resortu na kopci nad městečkem. Výhled tu byl parádní, zase z druhé strany, než se nám naskytl první den z vyhlídky. Ani jim tu nevadilo že u resortu zevlujou dva batůžkáři v teplákách 🙂 Zaujala nás hlasitá hudba ozývající se z městečka. Znělo to jako živý koncert a my byli zvědaví co se to koná. Slezli jsme proto opět z kopce dolů k řece a šli po sluchu až k „epicentru“ dění. 

Ukázalo se, že na hlavní silnici stojí stan a slaví se svatba. Dýdžej na skřehotal naprosto falešným hláskem do podkresu crazy hudby linoucí se na plný koule z obřích repráků. Do toho omladina s nevěstou, kterou jsme poznali podle perfektně učesaného drdůlku, a ženichem trsali jak o život. Starší příbuzní seděli u stolů a cpali se zbytky jídla, přičemž všude okolo to v párty stanu vypadalo jak po boji – zbytky jídla, nekonečný množství lahví od piva a pálenky na zemi, všude smrádek ze zbytků smíchaný s čpejícíma alko výparama. U posledního stolu to korunoval spící svatebčan totálně na plech zkroucený do absolutně nepřirozené pozice. Takovej ten bratranec z třetího kolene co přebere a usne už po hostině :-))) . Hned o metr dál se fotily družičky ve fotokoutku z umělých květin, trochu bizár. 

Pro velký úspěch jsme zase zašli na večeři do restaurace s „happy hours“ pálenkou a přemýšleli jsme, jestli už není čas se zase trochu posunout do dalšího města. Usoudili jsme ale, že ještě v městečku pobudeme.

Další den jsem si naplánovala výšlap na vyhlídku nad městem. Jiřan nešel, tak jsem se vypravila sama k „mýtné bráně“. Vstup stojí 20 000 Kipů, já vysolila odpovídající sumu a funěla si to nahoru. Dole měli napsáno, že čas chůze je zhruba hodinu a půl. Chachá řikala jsem si. Minule jsem kopec skoro vyběhla, co bych si nedala osobní rekord i dnes. A tak jsem statečně šlapala v tempu, až mi lidi uhýbali z cesty. No, do deseti minut už jsem funěla jak sentinel a po čtvrt hodině ze mě totálně lilo. Když jsem uviděla lavičku u nápisu „teď jste v polovině“, neměla jsem daleko k infarktu si myslim. Okamžitě jsem se svalila na lavičku a dalších pět minut pouze funěla. Jak moc mám rudej obličej jsem naštěstí jenom tušila. Nechtěla jsem se ale vzdát a hlavně nechat dohnat skupinkou tří Britů co si kupovali vstupenku hned po mně, takže jsem za chvíli zase začala dupat do kopce, ať už jsem nahoře. Po zhruba hodinovém trápení (che, prej hodina a půl) jsem stanula na vrcholu. Životní rekord se sice nekonal, ale Britové se připlazili až mnohem mnohem později než já a to mi udělalo škodolibout radost (normálně teda vůbec nejsem soutěživý tvor, nechápu kde se to ve mně vzalo). A pak se mě zcela vážně ptali, jestli jsem si tu vodu, co jsem zrovna pila koupila dole pod kopcem. 😀 Tomu jsem se musela upřímně zasmát, jelikož pokud šli tou samou cestou co já (což asi šli, jelikož všude byly cedule: držte se na cestě, pozor na nevybuchlé uxo a hlavně nevim jak by se prodírali tou džunglí) tak teda asi taky žádný stánky s občerstvením fakt nemíjeli :D. Bylo by mi jich ale líto pokud by měli leknout, tak jsem jim nabídla trochu vody ze svýho. Chvíli váhali, jestli vzít nabídku už oslintaný lahve, ale žízeň byla silnější :D.  Krom nás nahoře byly asi jen dva páry, takže pohodička. Myslela jsem, že to bude horší vzhledem k množství turistů v Nong Khiaw. 

Výhled byl skvělej  kdyby nebyly stromy tolik zalistěný, byl by dokonce 360°. Chvilku jsem si odpočala, zamávala Jiřanovi do chýše (prej mě viděl, ale já jeho ne) a běžel zase dolů, poněvazdž mě doháněl opět hlad. 

Společně s Jiřanem jsme si dali oběd s nejlepším shakem co jsem kdy ochutnala Limetkovo – mátová příchuť mě tak odstřelila, že jsme sem potom museli jít i na večeři :))) .

Jirgen dokonce prudil že chce pivo, ale jakmile ochutnal brčálově zelenej shake, tak jsme se div nepřetahovali o brčko kdo vypije víc :D. 

Odpoledne i celý další den jsme nedělali nic závratnýho, jen jsme si užívali přítomnost okamžiku v Nong Khiaw. Pokud někdy budete chtít vypnout na opravdu krásném místě, jeďte sem :-).