Jelikož nám připadalo, že jsme přestali zažívat malá dobrodružství, sbírat zážitky a přesouváme se teď jen z bodu A do bodu B přičemž občas omrkneme nějakou geografickou zajímavost, rozhodli jsme se to dnes změnit. Do naší další destinace Muangxai jsme se rozhodli dostopovat. 

Vyrazili jsme tedy s naší plnou polní pěšky skrz vesnico-městečko, minuli autobusák a šinuli si to cestou k nám důvěrně známé jeskyni za městem. Kdykoliv projelo auto (ehm, moc jich teda nebylo) jsme mávali a stopovali. V Laosu je to ale docela náročný, protože si tak 99 % lidí myslí, že jim máváme a jediný co, tak nám mávaj nazpátek. 

Dneska se na nás ale usmálo štěstí docela rychle. Nebo teda štěstí, veselá mamka na sedadle spolujezdce, která uměla trochu anglicky. Sice jeli do Luang Prabang, ale nabídli nám svezení do Pak Mong kde jsme si mohli stopnout další auto. Moc rádi jsme si vylezli k nim na korbu kde jsme se usadili vedle kufrů a frčelo se. Cestou bylo pár zastávek na nákup ryb (ty pak jely s náma v děravé bedně na korbě, takže jsme pak umně uhýbali roztátému ledu s rybinou, co tekl všude kolem) a na nákup sušených řas. 

Na korbě to byla paráda. Sice jsme moc nepokecali, ale zato jsme ve městě byli skoro hned, moc jsme mamce děkovali za svezení a šli najít dalšího stopa. 

Prošli jsme městečkem až na okraj, kde na nás docela zírali, dva bělouše snažící se zastavit auto tu asi nevídají každý den. 

Nikdo se moc neměl k zastavení, pak jsme pokračovali až do serpentýn, kde se nás zželelo jednomu kamioňákovi. Celou cestu je rychlostí 40 km/h a moc toho nenamluvil, ale jeli jsme :-). Ze začátku jsme se snažili ptát odkaď a kam jede atd., ale on toho moc nenamluvil. Sem tam si dal cigáro a jinak se soustředil na řízení. Tak jsme nemluvili a naše aktivita se omezovala jen na občasné zabušení na lepenkovou krabici kde vezl živý slepice (v kabině). Ony občas začaly hrozně kdákat, tak se na ně trochu zabušilo a chvíli byl klid. Takhle to šlo dokola co dvacet minut. Pozitivní a zajímavý je, že skoro nikdo v Laosu neposlouchal za jízdy rádio. Laosani jezdí na ticho (a občas na kdákající slepice teda). 

Trochu nás proto překvapilo když týpek přibrzdil u Muang Xai a řekl :“ I go to China, you go this way“ a ukázal rukou vpravo na odbočku do města. Aha, tak asi něco říct uměl. No nevadí, asi si nechtěl povídat. Poděkovali jsme a vyprdelili se z kamionu, což bylo trochu náročný, jelikož jsme asi tři hodiny byli scvrklý v jedný pozici mezi pytlem s rejží, slepicema atd. 

Bohužel se ukázalo že do městečka je to ještě 5 kiláků, po prašný silnici. Super. Zkusili jsme proto opět stop, i když víme že ve městě je to vždycky fuška. Tentokrát ale nebyla. Jeden milý muž v kuchařském rondonu nás svezl do centra a my se mohli jít rovnou nadlábnout a ubytovat. 

Trochu jsme se prošli po městě, abychom zjistili že se jedná o maloměsto plné Číňanů, čínských hotelů, obchodů, restaurací…

V jedné ze sámošek jsme narazili na levné ovesné vločky, což se nám hodilo na snídaně, takže čínská sámoška má plusové body. 

Na západ slunce jsme si vyšli k místní pagodě, ale o chviličku jsme ho nestihli, takže jsme se alespoň kochali červánkama. 

Po večeři v místní vyhlášené restauraci (nic extra) jsme zalehli do peřin abychom byli svěží na zítřejší další stopovací den.