Poté co jsme se konečně vypravili na cestu jsme si museli obstarat novou dávku Kipů, což znamenalo najít bankomat a vybrat si. 

Ač se to zdá jako jednoduchý úkol, zabralo nám to hrozně času a asi na pátej pokus, když Jiřího nervy už skoro ruply, se nám podařilo vybrat dost peněz  Uf. Mohli jsme tedy pomalu dojít na okraj města a začít stopovat. Pro jistotu jsme se chtěli najíst než vyjedeme, ono je to přeci jen takový složitější s jídlem cestou. Abychom nějaký našli, já abych se ho neštítila a ještě k tomu to bylo něco poživatelného za rozumnou cenu je někdy časově náročný oříšek. 

Tentokrát jsme tedy riskli polívku od paní z velký temný garáže a… nic extra to teda nebylo. V polívce plavaly kusy sražený krve nakrájený na kostky (ňam ňam) nějaký vnitřnosti a nudle. Vyjedli jsme nudle a bambusový výhonky, paní zaplatili a doufali že alespoň stop bude lepší. 

Zpočátku nám na znamení zdviženého palce v kombinaci s máváním všichni mávali a nezastavovali, takže se situace vyvíjela tak, jak jsme očekávali. Asi po půl hodině ale zastavilo černé auto s pánem z Číny a paní z Laosu. Dokonce jeli nějakých 100 km naším směrem. Byli jsme tedy rádi že jsme mohli nasednout. Konverzace klasicky po našich pár snahách ustala, když na naši snahu vždy jen zamávali rukou jakože ne (interpreruju si to jako nerozumím, tak si nemůžem povídat). Proto jsem se většinu cesty dívala z okýnka a to raději mého než toho předního, jelikož pán teda moc řídit neuměl (dokonce si troufám napsat že se po týhle zkušenosti mohu prohlásit za vcelku dobrého řidiče :D). Většinu cesty jsme strávili uprostřed silnice a my byli rádi že přímo proti nám vyjelo auto pouze jednou a pan Číňan stačil uhnout :D. Paní z Laosu to bylo jedno, ta to zalomila. Nicméně jsme se skutečně po pár hodinách jízdy octli v Nateuy, kde jsme se rozloučili. 

Paní nám sice chtěla stopnout autobus do Luang Namhta, ale my jsme s díky odmítli. Místo toho jsme si vyhlídli místo u silnice před vyfrézovanou částí, kdy zákonitě každý musel přibrzdit. Chvíli to trvalo, ale opět platí že člověk musí být trpělivý, jelikož nám zastavili dva veselí kluci. Údajně z Vietnamu, bylo to znát, protože byli asi první, co si chtěli v rámci možností povídat 🙂 Rukama nohama jsme se tedy pobavili, nabídli jsme jim sušenky a mandarinku a cesta nám společně pěkně utíkala. Byli tak hodní, že nás zavezli až do města – díky kluci!

V městečku jsme obešli pár Guesthousů, ale nakonec jsme stejně skončili v předem vytipovaném Yuranan na hlavní, kde byla slušná cena 60 000 Kipů (150 Kč) a čistý peřiny.

Pro dnešek to bylo všecko, na co jsme se zmohli.  

Další den jsme věnovali prozkoumání městečka. Velmi rychle jsme zjistili, že tu není nic extra zvláštního k vidění a vypravili se k novému chrámu na kopci obklopeného kaučukovýma hájkama. 

Docela nás překvapilo množství odpadků v bezprostřední blízkosti chrámu. Že to těm mnichům nevadí, se popelit v hromadách plastovýho hnusu. Možná ty hromady postupně spalujou, protože jsme narazili na docela velký ohniště, ale byl to teda solidní chlívek (ne že by to byla nějaká výjimečná záležitost v JV Asii tedy). Cestou od chrámu to ještě dorazil mnich kterej nesl plný tác jídla k obědu a když ze stu začala po chvíli užírat jedna z mnoha koček, nakopl jí tak, že jsme si říkali jestli to rozdejchala. Upřímně moc nevím co si o tom myslet…

My se ale místo moralizování soustředili spíš na náš hlad. V nedaleké restautaci, na kterou jsme náhodou narazili se cpalo dost lidí a tak jsme odhadovali, že by mohlo jít o nějakou dobrotu. Paní nám sdělila, že mají „lao food“ a nabídla pár variant. Zvolili jsme jednu polívku, chvilku čekali a nakonec se dočkali skutečného zklamání.

V obří míse plavaly ve vývaru kusy super tlustého masa s kůží a k tomu kostky krve, už zase! Moc jsme se nepoučili. Jirgen to odmítl vzít do pusy, já jsem zkusila vývar, ale dobrý to fakt nebylo. 

Dost nešťastně jsme paní zaplatili 50 000 Kipů a pak jsme byli tak vzteklí, že jsme se navrch pohádali jak psi 😀 Není každý den posvícení.

Nakonec jsme se nějakým záhadným způsobem uklidnili (no, záhadný to moc nebylo, koupili jsme si předraženou asijskou pizzu) a dohodli si na zítřek dvoudenní výlet džunglí s přespáním ve vesničce. 

Naše skupina se skládala z nás, páru Francouzka – Španěl a nakonec se přidali dva Britové. Když jsme slyšeli, na co se Britové ptají (jestli když si mají s sebou vzít sandály pro případný pochod řekou, tak jestli dostanou nějaké erární a jestli jim je včetně spacáku ponese průvodce) tak se Jirgen neudržel a vyprsknul smíchy. 

Večeři jsme pořešili na night marketu a usínali jsme napnutí co nás asi zejtra čeká.