Na dnešní výlet jsme se pomalu začali slejzat před devátou ranní. Velký batohy jsme si nechali v krámku u prodejce výletů a vyrazili tuktukem s naším průvodcem – Woodem – nejprve na trh. Tady Wood nakoupil rejži, rajčatové pyré a další tajemné pytlíky čehosi. My, Britové Henry a Jack, Francouzka Maeva a Španěl Joachim jsme se zatím potulovali trhem.

Jakmile jsme měli vše nakoupeno, skočili jsme zase do tuktuku a vystoupili asi po 40 minutách jízdy prašnou cestou kamsi za město. Tady u prašný cesty co se ztrácela mezi stromy začínala naše výprava do džungle. A to hned stoupáním pěkně do kopečka. Já jsem díky tomu velice rychle zjistila že jsem pěkný máslo, funěla jsem, potila se a nemohla jsem s dechem. Holt ty mladý holky dneska hovno vydržej, jak by řekl Jiříkovo táta. Nezbylo ale než to překonat a tak jsem vzpomínala na Gruzii a náš hladovej pochod z Mestie do Uzghuli a říkala si, že to už asi jen tak nic netrumfne, takže je to vlastně pohoda. 

Wood měl celkem vražedné tempo, zato když zastavil a udělal pauzu, seděli jsme vždycky dobrou půl hodinku kdy jsme stihli probrat jak vypadají laoský svatby nebo důchodový sytém (žádný neni, děti starejte se), nicméně naše skupinka byla taková nesourodá, takže jsme spíš sem tam něco prohodili, než že bychom neustále něco mleli a srandičkovali. Ani to ale moc nevadilo, jelikož jsem funěla a stejně jsme šli za sebou, jelikož bychom se dva vedle sebe nevešli. Cesta vedla vyšlapanou pěšinkou, nahoru, dolů, chvíli džunglí s plno banánovníkama a nevím čím vším dalším, chvílema jsme přeskakovali téměř vyschlý potůček a Wood nám občas něco vysvětlil ohledně džungle a rostlin co jsme míjeli. 

Zasloužená chvilka odpočinku nastala při obědě. Wood mačetou nasekal několik banánových listů a na nich se prostíralo. 

Z batohu se vyndaly pytlíky s rajčatovou omáčkou, zelenýma fazolkama, omeletama, nakládanym zelím a každý k tomu měl sticky rice – lepkavou rýži. Jedlo se příborem králů, tedy rukama. Pomalu jsem si na tenhle mně cizí způsob začala zvykat. 

„Procházka“ džunglí udělala své, takže se opět potvrdilo přísloví že hlad je nejlepší kuchař a obzvlášť rajčata byly moc dobrý.

Po obědě naše cesta pokračovala jak jinak, než do kopce :D. Takhle jsme s pauzama pokračovali celé odpoledne a Wood cestou sbíral banánové květy, které jsme nakonec donesli do vesnice jako dárek, ale hlavně posloužily při přípravě večeře. 

Když se naše cesta stočila do rýžových polí, bylo jasné, že už nebudeme daleko od dnešního cíle. A opravdu, za chvíli jsme z dálky viděli domky na kopci a dokonce zděný dům. No teda, takhle jsme si odlehlou vísku nepředstavovali. Ale ač do vesnice vedla i cesta, záhy jsme pochopili že jde skutečně o spíš o jednoduché bambusové chatrče s jedním malým koloniálem na „hlavní cestě“, školou postavenou díky EU o dvou malotřídkách, kde se po setmění chodí na wc s čelovkou. 

Hnedka nás vítaly děti, které běhaly všude kolem a byly zrovna v euforii nejen z naší přítomnosti, ale také z laoské verze „family frost“. Ta vypadala tak, že týpek na motorce prodával bagety ala hot dog, ale dovnitř místo párku nalil hutnou vrstvu kondenzovaného mléka. Nemohli jsme uvěřit svým očím, ale bagety mu mizely pod rukama přímo nadzvukovou rychlostí.

Naše falang (cizinec) skupina se přesunula do jednoho z domků a z nemluvného Wooda jsme vypáčili že máme rozchod na obhlídku vesničky, případné koupání v řece a sraz je v šest hodin na večeři. Holky ale mohou realizovat koupačku ať už v potoce nebo u vesnický studny pouze v sarongu (kterej jsem logicky neměla) ach jo. Já myslela že už tohle končilo Íránem a buzerací ohledně šátku. Ale ono ne. 

Omrkli jsme tedy vesničku, poňuňali si malý štěňátka i vepříky a když jsme u řeky potkali týpka, kterej uprostřed zaparkoval svoji motorku a jarem ji myl, bylo mi docela fuk že nemám sarong. To radši budu smrdět. 

Ve vesnici jsme radši blbli s místníma pézetkama. Ty ze stromu shazovaly nějaký oříšky a ač byly evidentně nezralý, bylo jim to šumák a cpaly se jima o sto šest. Holkám vydržela ještě poměrně dlouho zábava tleskáním. Dalo mi trochu zabrat si vzpomenout jak jsme si plácaly na základce a do roho odříkávaly s Baku „Rybana jede na koni…“ 😀 ale bavilo je to i když jsem to vorala, jinak by nám určitě nenosily natrhaný květy ibišku jako dárek. 

Večeři nám připravoval pan domácí z naší „chýše“. V protější menší bambusový budce na ohni vařil olam což je vynikající kořeněný jídlo z Woodem nasbíraných banánových květů. Taky nesměla chybět morning glory a samozřejmě rejže. Večeře probíhala přímo v „kuchyň chýši“ na malých ratanových stoličkách. Nesmělo chybět laolao – pálenka z rejže. Ta teda pěkně psala, vzpomněla jsem si na slivocici a na domov :D. Rozdíl ale byl, že se pilo dokola z jednoho kalíšku a ten se po dopití zase dolil a poslal o jednoho dál v protisměru hodinových ručiček. Musím říct, že Olam byl moc dobrej, rozhodně mi chutnal víc než kdejaký vietnamský „speciality“.

Po večeři jsme si sedli kolem ohně a bavili se s místní omladinou. Francouzi ji učili prdět na podpaždí a krást nos. 

Chvíli jsme poseděli, ale do devíti už byli všichni v chýši na svý matraci každej pod svou moskytiérou. Nechápu jak to, ale v noci byla pekelná zima a tak jsem se ráno (ve tři odjely dvě motorky, ve čtyři se vzbudily asi všechny husy a slepice, v pět zbytek vesnice, v sedm my) vzbudila totálně promrzlá, i když jsem byla nabalená a přikrytá dvěma dekama. 

Další den začínal kafem u ohně před chýší. Nescafé 3 v 1 co se rozmíchalo bambusovou tyčkou aspoň trochu zahřálo (nikoliv teda mě) a po kafi následovala snídaně. Já jsem byla nadšená z kořeněných míchaných vajíček se zázvorem a česnekem. K tomu byla ještě rajčatová omáčka a rýže. Pro mě velká lahůdka po monotónních banánech a mlíku, tedy naší každodenní snídani která se dá s ovesnejma vločkama realizovat na pokoji guesthousu a „uvařit“ v ešusu.

Po snídani se s námi  rozloučil náš pan domácí. S Jiřanem si podal ruku a tak jsem čekala jestli se dostane i na mě a náčelník byl správňák. Potřásl si i se mnou.  

Než jsme vyrazili na další etapu pochodu, zašli jsme se ještě podívat do místní školy. Učí tu dva páni učitelé z Luang Prabang. Ani jeden neuměl anglicky, tak jsme chvíli pozorovali jak děcka něco slabikovala laosky z tabule a sborem opakovala to, kam mířilo ukazovátko pana učitele. Vypadalo to dost podobně jako na hodině angličtiny v Luang Prabang. Lidi z tohodle kmene mají totiž svůj jazyk a laosky doma nemluví, učí se tak jen ve škole. Po chvíli očumování jsme se rozloučili a vyrazili zase do „lesa“. Co mi teda připadalo dost smutný byly hromady odpadků kolem školy kterýma jsme museli projít abychom se dostali na stezku. 

Potom se už opět opakoval včerejší scénář. Já hrozně funěla a Jirgen dost intenzivně nadával. Když píšu dost, bylo to dost. Taková klasika řekla bychale stejně mě vždy překvapí. Koloušci, který se ptali na erární sandály hupkali jak kamzíci pěkně v ostrym tempu a já začínala pociťovat že dvacet už mi teda bylo a ne zrovna včera :D. 

Dnešní oběd ale vykompenzoval všechny stesky. Bylo to ve stylu co dům dal. Tedy spíš co džungle nadělila. Wood totiž cestou tuhle usekl kus ratanu, tuhle banánovej květ, tuhle nějaký listí a z tohodle všeho ve vykotlanym bambusu na ohni vykouzlil senzační hostinu. Sice to vypadalo jako krmení pro čuňátka, ale ta chuť, byla vynikající. Nejvíc se mi ale líbilo, že každýmu vyrobil lžíci z banánovýho listu, kterou jsme si nabírali „omáčku“ a zakusovali ji, anooo, není to těžké uhodnout, lepivou rejží :-). 

Moje obavy, že v lese uloví nějakou krysu kterou opečou i s chlupama a k tomu si dáme list, se ukázaly být naprosto zbytečné a mimo realitu. Navíc se po sedmi měsících na cestě můj práh štítivosti posunul o několik mílových kroků – hňácám si jídlo rukou, můžu se dívat jak někdo CIZÍ hňácá MOJE jídlo rukou a to vše mi je naprosto buřt.  Dokonce jsem se tak přežrala, že jsem toho v kopci litovala a těžce oddechovala (ale to bych dělala tak jako tak).

Závěr výletu byl ale co se terénu týká zdaleka nejpohodovější, takže jsme cupitali jen mírné kopečky a samotný konec cesty jsme to střihli přes super výhled kaučukovým hájem k řece. 

Tady na nás už čekal tuktuk a Wood říkl ať chvíli počkáme, že si dá „sprchu“, my ať se nevzrušujeme a nasedneme. Bylo vidět, že pánská část zájezdu se by se bývala byla taky vykoupala, ale Wood říkal že se ošplouchne jen on. No to bylo něco pro Jirgena. Ten snad ani neslyšel nic výše zmíněného a už se nořil v trenclích do řeky kde: stál jeden tuktuk, jeden náklaďák, se praly deky, myly děti a Wood mejdelm, mlátily říční řasy k pozdějšímu sušení a konzumaci (ňamňam).

Ostatní falangové ho samozřejmě následovali a tak nakonec koupačka byla. Chlapská. Nám chyběl ten podělanej sarong že ano. Poslední co zbývalo byla už jen cesta tuktukem k „agentuře“ kde jsme si vyzvedli bágly a jako bonus jsme měli jednu noc v Yuranan guesthousu zadáčo. 

Večer jsme strávili na nočním marketu, kde jsme se nacpali vynikajícíma závitkama a plánovali co podnikneme další den.