214. – 216. den Stopem do Vieng Phou Kha a k thajským hranicím

Pomalu se už na naší laoské cestě chceme přesouvat k hranicím s Thajskem a následně přejet do Barmy/Myanmaru.  

Proto jsme se sbalili a dnešní další zastávkou mělo být Vieng Phou Kha, městečko na půli cesty k hranicím. Zhruba v 11 jsme se rozloučili v ubytování a šli stopovat. Tenhle druh dopravy jsme si v Laosu velmi oblíbili. Sice to tralo trochu dýl, než kolemjedoucí pochopili oč žádáme, ale vždycky (skoro) se na „hlavním tahu“ našel někdo, kdo byl ochotný nás svézt. 

Bylo tomu tak i tentokrát. Jako první jsme se složili na korbu k pánovi a paní, kteří nás hodili na odbočku za město. Tady už stačilo počkat asi hodinu na thajskýho kamioňáka a frčeli jsme. Překvapilo mě, jak byla jeho kabina pohodlná a dost odpružená, takže když jsme najeli na nějaký přiměřený hrboly (a že to bylo často) tak jsme se jen tak zhoupli a bez většího dramatu se jelo dál. 

Kamioňák se s náma ale zase odmítal bavit, pantomima mu nic neříkala a tak naše dotazy kam jede atd. zůstaly nezodpovězeny.

Zato jsme vystoupili přesně tam, kde jsme potřebovali a sice na vzdálenějším konci městečka Vieng Phou Kha, kde jsme se ubytovali v bungalovu u kouzelný pani. Měla tak dobrosrdečnej zvonivej smích, že byla radost jí potkat.

Hned vedle nás bydlel pár o generaci starších cyklistů se kterými jsme se hned dali do řeči. Ukázalo se, že jsou z Kanady a vyrazili letos na kolech do Laosu a Kambodži. Bylo to moc příjemný povídání který zlepšilo společně s válením se v houpací síti na terásce a očumování holek z protější vesnice, jak se koupou v sarongu, náš den.

Večer jsme měli ještě příležitost si s nimi znovu pokecat nad večeří, poněvadž nám naše usměvavá paní hostitelka nachystala jídlo ve stejný čas. Večer se až neočekávaně ochladilo, takže jsem navlíkla péřovku a nabalený jak pumpa jsme hráli s Jiřanem karty, poté co šli Kanaďánci spát.

Nakonec jsem potřebovala několik vrstev i na noc do spacáku a loka pálenky k tomu, taková byla kosa. (Telefon ukazoval 8 stupňů.)

Další den jsme omrkli trh ve vesničce, dobyli si kredit a nasávali nikoliv destiláty, ale sluníčko z našeho zápraží. Večer jsme se u jídla potkali s novým „kamarádem“ Němcem z Hamburku v nejlepších letech, ale už to nebylo tak prima setkání jako včera s Geenou, se kterou jsme si vyměnili kontakt. Po večeři jsme se proto jen slušně rozloučili a šli se zachumlat do spacáků a dek.

Další den odpočatí jsem se po snídani u vysmáté paní rozloučili (na fotce teda vypadá hrozně přísně, ale normálně se tak hihňala, až to bylo nakažlivý) a museli jsme jí zároveň 2x zdůraznit, že nemáme zájem o zastavení autobusu. Raději jsme popošli o pár metrů dál na konec městečka a odhodlaně zkoušeli naše dnešní štěstí. Šlo to ztuha, nikdo nezastavoval. Asi po třičtvrtě hodině nám zastavilo auto s plno lidma na korbě, z čehož jsme usoudili že šlo o jakýsi sdílený taxík a radši jsme se zeptali na cenu. Noo, byla vysoká, takže jsme je nechali zase odjet. Mezitím k nám z nedalekého domku přišel pán, ptal se nás jak se máme a co děláme a opět nám nabízel že nám zastaví autobus. My jsme mu vysvětlili že počkáme na nějaké auto, že autobusu netřeba. No a on byl tak hodný, že nám donesl dvě plastové židle, abychom si k tomu stopování mohli sednout! Tohle se nám tedy ještě nestalo :-). 

Když se začalo blížit poledne a pořád nikdo nezastavoval, dali jsme si závazek, že po dalších patnácti minutách vrátíme židle, půjdeme se naobědvat a po obědě se postavíme opět ke krajnici. Odpočítávali jsme tedy minuty a těsně před půl jednou, tedy hodinu a půl od začátku našeho snažení, Jiřan vracel hodnému pánovi plastové židle. Kolem projížděl tranzit a já jen tak mimochodem zvedla ještě palec a… Tranzit okamžitě brzdil. Dokonce jel do stejného města a dokonce měl několik zcela volných sedaček jenom pro nás!

No to byla z prdele klika, jak by jistě prohlásil děda. Než jsme se rozkoukali, už jsme si vezli zadky společně se třema Číňanama na obchodní cestě s laoským řidičem. Jeden z nichy – ten nejmladší, uměl moc dobře anglicky, takže jsme se mohli dokonce dorozumět líp než rukama nohama a po dlouhé době naše cesta neprobíhala za hrobového ticha :-).

Po chvíli jízdy už hoši zase přibržďovali a ne proto, abychom přibrali další stopaře, nýbrž kvůli obědu. My jsme nebyli ani trochu proti. Čínská restaurace ve které se odehrávaly následující minuty našeho hodování disponovala jednou obří lednicí naravnou zeleninou, divnýma druhama mas, chlazenejma červama… Chlapi něco velmi zaujatě řešili s obsluhou a my jsme nesměle pípli, že budeme asi potřebovat pomoct s výběrem. Náš kámoš – tlumočník se ale jen zasmál a pravil ať se necháme překvapit. Zasedli jsme tedy ke stolu a čekali co bude. 

Nejprve jsme dostali čaj. Dobrej, zelenej. Chlapi byli zvědaví a tak se hned u čaje probíralo jak cestujem, kolik nám je, jaká je průměrná mzda v ČR (asi usoudili že jsme v balíku když si jen tak trajdáme všude možně), že se v ČR moc lidí nevdává a nežení (Jiří teda tudle statistiku vede dost dle svý sociální bubliny řekla bych:D), že pijeme hodně piva. 

My se zase dozvěděli, že v Číně, teda aspoň co kámoši z Yunanu říkali, je svatba velmi důležitá (jako skoro všude v Asii si myslim), všichni tam jenom makaj jak fretky aby měli prachy, prachy, prachy a tak třeba na tenhle byznys vejlet (údajně hledají místa pro byznys s kavárnama) měli jenom  dva týdny kdy měli projet Laos, Thajsko, Myanmar. Zatímco my jsme tlachali, v mezičase nám na stole přistály misky s hůlkama. Chlapi si nalili trochu zelenýho čaje do misky, zakvrdlali v míse hůlkama a čaj vylili. Na zem. No a tak jsme opakovali co jsme se naučili. Čaj, zakvrdlat, vylejt. To co následovalo nemohu označit jinak, než jako totální žranici a explozi chuti. 

Taky jsem poprvé v životě zkusila a opravdu pochopila účel kulatýho točícího stolu, kterej od nás z Čech známe z čínský/vietnamský/asijský restaurace.

Na pohyblivý části přistály misky s rybama, masová směs s bylinkama, olam z banánových květů, salát z tence krájených brambor, rajčatová omáčka, kuře, tuna rejže, tofu polívka, bambusová polívka, nějaký ty opečený hmyzáci a mnoho dalšího. 

Po chvilce osmělování jsme zkusili i hmyzoně. A překvapivě byli dobrý. Já si teda dala jen včelí larvu, zato Jiřan zkusil i včelku. Prej šlo o jedince vydloubaný přímo z plástve. Moc dobrý. Musim říct, že mi chutnalo skoro všechno. U jednoho talířku s masem se pozastavili a chtěli ať hádáme o jaký druh jde. Po pár trefách mimo ze mě vypadlo, jestli to nebude psí. Ajj. Asi jsem se dopustila faux paus, protože nám hned začali vysvětlovat, že v Číně se z nějakých náboženských důvodů nejí psí, koňský ani hadí a nevim jaký ještě maso. Bylo to z nějakýho daňka nebo jelena. Takže dobrý, pejsci přežili a my se dozvěděli, že v Číně lidi jedí – myšleno mají sestavený jídelníček dle svých krevních skupin. Pro někoho je vhodná víc zelenina, pro jinýho maso. No zajímavý to bylo. 

Když už jsme měli napnutý gumy u kalhot natolik, že div nepraskaly, chlapi zaveleli k ústupu. A to ještě zbylo plno jídla. Takový škody! Moc jsme jim děkovali, protože nás pozvali a my neměli šanci se podílet na útratě, tak jsme se alespoň snažili naučit čínské díky. Znělo to nějak asi jako: „šíšije“, ale kdo ví.

Dál cesta ubíhala pořád stejně pomalu ale o poznání veseleji s plnými žaludky. Chlapi občas zastavili a sem tam vyfotili kus země, prý kvůli byznysu, ale raději nechci vědět podrobnosti.

Asi v pět odpoledne jsme dorazili do cíle, městečka na hranicích od Thajska odděleného Mekongem – Huay Xai

Moc jsme poděkovali a rovnou se dali na obhlídku guest housů. Asi na pátý pokus jsme vzali jeden čistý pokojík za klasickou cenu 60 000 Kipů a jelikož nás centrum měetečka zrovna neoslovilo, zakempili jsme dočasně u Mekongu a vychutnali si poslední dva dobré a cenově přijatelné laoské lahváče. 

Večeři jsme odbyli a naopak na thajské jídlo jsme se těšili moc. Jo, nikdy není nic 100%.