Po probuzení jsme chvíli rokovali zda ještě zůstávat v Laosu, nebo už vyrazit k hranici a přesunout se do Thajska. Nakonec jsme se usnesli že není na co čekat a můžeme vyrazit zase o dům dál.

Potřebovali jsme tedy najít místo, kde bychom se nasnídali a taky směnárnu kde bychom si vyměnili Kyaty na Bahty. 

Hned první úkol se ukázal být dobrou rozbuškou pro perfektní hádku. Nějak jsme si nemohli nikde vybrat, mně už lezla laoská verze nudlopolívek i ušima a sušenky z obchodu by nás jaksi neuspokojily. Skončili jsme tedy v nějakym z hostelů a dali si na mıstní poměry solidně předražená vajíčka. 

Jiřan nejen že z toho chytnul amok, ale ještě měl pořád hlad, já jsem měla hysterickej amok že on má amok a nemůžeme bejt nikdy v klidu a nasupeně jsem div neběžela směrem k hranici, mimochodem, vzdálený ještě asi 8 km. Prachy jsme si vyměnili za jaýs takýs kurz a abychom zlepšili spoň trochu atmosféru, Jiřan se dokrmil nudlovou polívkou v jednom zaplivaném bufetu.

Po polívce ale před náma bylo stále oněch 8 km, což se nám rozhodně jít nechtělo a už vůbec ne v týhle náladě. Jiřan viděl jako jediné východisko stop, já byla skeptická, ale jít se mi taky nechtělo. K mému překvapení jsme měli hrozný štěstí protože do pěti minut nám přibrzdil kluk v maskáčích s pick upem a ptal se kam jedem. Když jsme řekli že na hranico, jen pokejval hlavou a ukátal ať si nastoupíme. No a odvezl nás přímo k celnici, řekl bye a jel zase nazpátek! Takže byl moc hodnej a odvezl nás jak taxík – děkujeme kamaráde, vytrhnul jsi nám trn z paty. 

Tady jsme rychle prošli přes laoskou stranu kde jsme dostali razítko, ale hned za přepážkou byla byrokratická past na turisty a sice poplatek za tří minutovou jízdu autobusem přes most. Na most do Thajska totiž nemohou pěší a tak všichni musí za 25 Bahtů nasednout do autobusu a ten je sveze k thajské hranici . Taková blbost. Nedalo se ale nic dělat a tak jsme vysolili 50 Bahtů, svezli se, pokecali se sympatickým celníkem co měl fascinující obrovský prsteny. Ani ne za pět minut bylo hotovo a my byli opět v Thajsku.

Jelikož se nám dneska se stopováním dařilo, rozhodli jame se to zkusit i nyní. Za chcíli nám zastavil mladý pár který nejel do Chiang Rai, kam jsme se dneska chtěli dostat, ale vzal nás alespoň pár kilometrů do nedalekého městečka. To se ale taky hodilo, protože už jsme měli opět hlad. 

Vybrali jsme si nejnarvanější jídelnu, já si dala nudlopolívku (ty thajský jsou nepřekonatelný a jejich koření už zase můžu, to ne že ne 🙂 a Jiřan rejži s masem s bazalkou.

Byli jsme dobře nafutrovaný, že se nám nikam nechtělo, ale cesta do Chiang Rai byla ještě dlouhá. Statečně jsme se proto postavili ke krajnici a zkoušeli znovu naše štěstí. Brzy přišel pan nudlopolívkáč a radil nám kam si správně sroupnout. Když nám to zopakovalo i několik dalších lidí,kteří sice zastavili ale jeli uplně jinam, usoudili jsme že mají asi pravdu.

Uvařený vedrem jsme přešli za zatáčku na jiný směr, kde jsme opravdu narazili na ceduli hlásající Chiang Rai, takže tentokrát jsme asi stáli správně. Za chvíli nám zastavila mladá rodinka a sice taky nejela do naší cílové destinace, ale mohli jsme se s nima svézt aslespoň kousek. Na korbě jsme se svezli asi 20 kiláků, najednou mě zase přepadl skvělej pocit, že je všecko kožný a že bylo skvělý se vydat na tuhle bláznivou cestu.  Po 20 kilácích auto začalo přibržďovat a my se s rodinkou rozloučilii v nějaký řiti světa. 

Byly už asi tři odpoledne a my byli navzdory pocitům euforie zároveň docela zmorděný. 

Chvíli jsme se teda plácali po ospalý vesnici, já jsem si v jednom krámu vyžebrala že jsem mohla jít čůrat a jedna slečna nám poradila že tudy projíždí „local bus“ a když tak hodinku počkáme, hodí nás do Chiang Rai. 

A tak se i stalo. Byli jsme šťastný, když se na obzoru objeil klasickej thajskej veterán a byli jsme ochotný zaplatit třeba zlatem. Když jsme pak pokračovali asi další dvě a půl hodiny a chvílema chyběly kusy cesty, říkali jsme si že tohle bychom dostopovali během jednoho dne jen stěží. 

V Chiang Rai jsme pak při popojíždění v zácpě zjistili, že jsme kousek od vytipovaného ubytování a tak jsme de facto vystoupili za jízdy a ubytovali se v takovém spartánském pokoji s divným odérem. Nebyl to žádnej Hilton, ale alespoň jsme měli v ceně vodu a banány v neomezeném množství.

Večer jsme zmákli ještě vyrazit omrknout centrum, kde jsme se nacpali padthaiem a hlavně mým milovaným toustem ze 7/11.

Taky jsme obhlídli místní „orloj“ v podobě velkých zářivě zlatých hodin uprostřed křižovatky. To pro dnešek bylo až až, takže jsme už jen padli za vlast.

14.12. zápaďáckej luxus

Po sedmi měsících na cestě se někdy místo cestovatelsky nabitých dní, kdy bychom měli obrážet maximum památek a zajímavostí v daném místě občas promění spíš na „obyčejné bytí“, shánění částí výbavy a nebo dohánění administrativních restů, případně prasení ve stylu evropskýho konzumu. No a dneska se přihodil mix skoro všeho.

Nejprve jsme se proto po snídani vypravili sehnat nabíječku na xiaomi hodinky, kterou jsem ztratila už někde v Arménii, obal na Jirgenův telefon, také jsme chtěli pořídit kartuši k našemu vařiči a kafe, abychom si mohli uvařit vietnamský filtr.

Na cestu jsme neodolali jednomu bubble tea, ale tentokrát nebyl vůbec tak dobrej jako obvykle a hlavně v něm bylo tolik ledu, že byl hned pryč. To nás trochu zklamalo, nevadí ale.

Další zastávkou byla obří prodejna elektroniky, asi jako u nás ten obchod s otravym zelenym mužíčkem, ohromnej luxus. Rozdávali tu vodu a kafe zadara (v Čechách by na tomhle zkrachovali:D), bylo tu wifi připojení, wc, dětský koutek přímo v prodejně, ale od Xiaomi neprodávali ani ťuk :D. Takže jsme zkusili vedlejší retro obchoďák kde jsme opět nepochodili a na závěr skončili v super moderním obchodním centru, ale jediný co jsme si tu dopřáli byla zbytečně předražená mastná prasárna k obědu v podobě Mekáče. Nic z našeho seznamu jsme si ale neodškrtli. Xiaomi hodinky tu sice prodávali, ale abych sehnala jenom nabíjecí kabel, to ne. Prý si mám koupit rovnou celý nový hodinky. Tak to určitě. 

Přesycený obchoďákama jsme se raději vypravili ulicí plnou autodílů do centra a cestou jsme narazili na super kavárnu. Nejdřív jsme jí přešli, ale přitahovala nás jak magnet, takže se nedalo nic dělat a to kafe jsme si tu prostě museli dát. Pan barista se s přípravou tak mazlil, že jsem v tom naprosto viděla Kolouška :D. Do centra jsme se doplahočili s malou zastávkou na autobusáku na průzkum jízdního řádu až někdy odpoledne, a to zrovna začínal večerní market. Super, alespoň nebudeme muset řešit kde si dáme večeři. Nejprve jsme si prošli nekonečně dlouhou uličku tam a nazpátek a musim říct že to byla fakt dálka. 

Nakonec jsme tu ukořistili moc dobrej med a k večeři se nacpali pad thaiem od stylovýho pána, kterej ho kuchtil na okraji v takový boční uličce na monstrózní plotně. S jeho paní byli naprosto sehraní. On si uklidil plotnu, paní cmrndla trochu oleje, pán ukuchtil nudle a v mezičase paní na okraji plotýnky připravila vajíčko. Tadá, o tři minuty později už jsme se cpali. Já pak neodolala ještě masovým špízům proloženým rajčátkem a ananasem no a doprasili jsme to vynikajícím brownie. 

Přeci jen, cesta do našeho kutlochu nebyla nejkratší, takže jsme potřebovali dostatek energie :-).