219. – 221. den Lampang

Se vstáváním jsme nějak zásadně nechvátali a vypravili se po pozdní snídani  směr autobusák. Tady jsme si rovnou koupili jízdenku do Lampangu na jednu hodinu a jelikož je do odjezdu ještě dost času, jdeme se naobědvat a nakoupit čaj co jsme si vyhlídli už včera. Hm. Nakonec teda nechutnal nijak oslnivě a s láskou jsem vzpomínala na Vietnamskou lahodu z Ha Giangu. Ale pořád lepší než pytlíkovej Lipton.  Nakoupili jsme ještě nějakou sváču do autobusu v Tescu, což je výhodný jelikož tady můžeme platit kartou nezávisle na výši útraty a jako správný Češi jsme si nechali vrátit 5 Bahtů, který se neodečetly z bagety v akci. Před cestou jsme se stačili najíst vepřovýho s rejží a mýho milovanýho sataye a následných šest hodin jsme strávili kodrcáním se do Lampangu. 

Autobus ve městě k našemu štěstí zastavil necelý kilometr od našeho ubytování, takže jsme po rychlé kontrole mapy vystřelili ven a šinuli si to k výjimečně předem rezervovanému TT&T guesthousu. 

Tady nás uvítal crazy týpek se smečkou asi devíti psů v tričkách a ukázal nám náš bambusovej pokojík. My se tu ale nijak nezdržovali a rovnou vyrazili na nedělní noční market. Už cestou nás zaujal pěkný street art různě po městě a obzvlášť v okolí marketu byly k vidění krásný malůvky mezi krásnými starými domy. Neměli jsme od Lampangu vlastně žádná očekávání, ale velmi příjemně nás překvapil. Nebyli tu skoro žádní zahraniční turisté narozdíl od Chiang Mai a Chiang Rai. V minulosti bylo město pod nadvládou barmánců takže tu jsou postavené chrámy v barmském stylu a dodnes tu jezdí kočáry tažené koňmi. Abych se ale vrátila k marketu, tak se nám moc líbil. Bylo tu totiž opravdu plno možností kde si dát večeři. V jiných městech mi přišlo že jídelní sekce zabírala vždy menší část trhu, ale tady tomu bylo jinak. Vybrali jsme si pro naší večeři stánek u super rodinky a poručili si nudlo polívku. Bylo v ní hrozně moc věcí krom nudlí masa, knedlíčků tam byly i nějaký křupavý elementy a byla příjemně kyselá po limetce. Když jsme se snažili zeptat na jméno, donesli nám přídavek, ale nedozvěděli jsme se o co by se mohlo jednat bohužel. Po jídle jsme ještě courali městem a i přes naši únavu se rozhodli zkusit vybrat z bankomatu jelikož nám docházela hotovost a kdo byl někdy v Asii tak ví, že bez cashe si tu člověk ani neškrtne. Ukázalo se, že poplatek za jeden výběr je 220 Bahtů! (170 Kč) a ještě je omezen max výběrem asi 5000 Kč. Přišlo nám to hrozně moc a tak jsme obešli ještě jeden se stejným výsledkem. Nakonec jsme si za poslední Bahtíky koupili chleba k snídani a prachy se rozhodli pořešit ráno (o tom, že to nebylo nejšťastnější rozhodnutí jsme zatím neměli ani potuchy :D). 

16. 12.

Ještě včera jsme se byli nuceni přestěhovat z pokojíčku s koupelnou do baráčku naproti s koupelnou za rohem. Původní pokoj prej používá rocker pro svý rodinný příslušníky a potřebuje ho free. No, realita byla taková, že tam další den spal nějakej páreček, takže spíš zaplatili víc a my jakožto málo platící jsme museli vyklidit pole. Bylo nám to ale docela jedno. Dneska ráno nás ale čekala další lekce finanční (ne)gramotnosti. Silně nám totiž docházely Dolary, které je víc než vhodné si s sebou dovézt do Myanmaru a potřebovali jsme taky Thajskej cash. Rozhodli jsme se tedy vybrat hodně Bahtů a vyměnit část za Dolary (ač jsme si byli vědomi ztrát způsovených dvojí směnou). Odhodláni k akci a poučeni načtením několika článků že poplatku 220 Bahtů se nevyhneme v žádném bankomatu jsme vyrazili na akci. Zvolili jsme jednu kartu kterou vše vyřešíme a… hned při prvním pokusu narazili. Bankomat hlásil že nemáme dost prostředků. Jak jako sakra? Takže začala anabáze. Nejprve jsme obešli pár jiných bankomatů. Potom jsme našli velmi špatnou ale veřejnou wifi kde jsme se po několika pokusech (příliš dlouhá odezva) přihlásili do internetového bankovnictví. Provedli jsme převod abychom měli opravdu dostatečný množství peněz na účtu. Opět nic. Vůbec mi nedošlo, že bych měla myslet na limit! To napadlo až teď Jiřího.  Opět jsme tedy použili šílenou wifi a zvedla jsem si limit. Pane bože! U mé klientsky friendly banky to jde do pár minut. U Monety mi to napsalo že dojde ke změně do pár minut ale může to trvat až dvanáct hodin. Během pěti minut aplikace hlásila změněno a my se už fakt radovali. V peněžence jsme neměli ani floka a už se pomalu blížilo poledne a my cítili hlad a tím pádem se začaly ozývat i silné emoce :D:D. Realita byla taková, že nám ale bankomat nahlásil při pokusu o další výběr stále stejnou hlášku a tak jsme se rozhodli čekat. Až se v bance vzbudí a někdo něco někde nastaví… abych se konečně dostala ke konci příběhu, asi po hodině tekoucích nervů a kručících žaludků jsme to už nevydrželi, vybrali z našeho nejschopnějšího účtu, požádali alespoň o prominutí poplatku (promiňte že jsme natvrdlí) a KONEČNĚ jsme se šli najíst. Ufff. Hrozná anabáze to byla. K obědu jsme si pro velký úspěch dali polívku, tentokrát jen na jiném místě s menším množstvím přísad oproti včerejšku. Po O jsme se uvelebili v jedný moc pěkný kavárně a odpoledne jsme strávili zařizováním barmských víz a hledáním letenek na Nový Zéland. Po administrativní anabázi jsme se ještě pocourali po místních chrámech a jinak se nám nic zajímavého nepřihodilo.

17. 12.

Ráno jsme věnovali nezáživným věcem typu praní ponožek v umyvadle atd. Dost času jsme také strávili zdánlivě nekonečnou cestou na autobusák, kde jsme si chtěli pořídit lístek do dalšího města. Nevim proč, ale v Thajsku je dost často autobusový nádraží někde za městem, nebo na okraji a člověk musí pochodovat kilometry nebo podporovat místní taxikáře (v našem případě je jasné kterou variantu skoro vždy volíme). Na autobusáku jsme se snažili vymámit z jedné ženy časy a cenu spojů do Mae Sot, městečka u hranic s Myanmarem. Ta se tvářila tak zpruzele, že po minutě hovoru, kdy nám skoro nerozuměla se zatvářila děsně zpruzele a zavolala.svojí kolegyni. S kolegyní se relativně šlo domluvit a odvykládala mi (Jiří už měl začínající hysterák a musel se jít uklidnit) časy a ceny spojů. Když jsem se ale ptala, jestli autobus zastavuje někde v centru, nebo jen tady v řiti světa na autobusáku, tak absolutně nechápala co chci a… zavolala třetí kolegyni. No to už i na mě bylo dost a šla jsem vykoumat kterým spojem pojedeme, jelikož bylo jasný že víc detailů z bab za okýnkem prostě nedostanu. 

Nakonec jsme si rovnou koupili jízdenku na další den abychom to měli rovnou z krku a nedaleko autobusáku si dali mastný nudle na spravení nálady. 

Cestou jsme se zkoušeli ještě optat po kartuši k našemu kempingovými vařiči, ale bez úspěchu. Všude nám nabízeli tak 10x větší velikost než bychom potřebovali. Cestou nazpátek jsme se zastavili v jakýsi umělecký galerii/studiu, kde nás uvítal éterický sympaťák Chang. Hned nás usazoval ke stolku, že si máme udělat pohodlí a jeho žena okamžitě začala vařit čaj. Tak jsme přisedli a Chang nám vyprávěl vlastně svůj životní příběh. Do toho nám jeho paní donesla misku tapioky s kokosovým mlékem a kukuřicí, ani jsme nevěděli jak se to všechno stalo. Najednou jsme seděli u překladatele několika desítek knih z angličtiny a zároveň umělce kterýho baví umělecká práce s kůží ze který vyrábí šperky a jezdí je prodávat různě po zemi na trhy. Vykládal nám jak se jeho pracovní život různě proměňoval, jak vznikla tahle umělecká galerie s náádhernou atmosférou v domě čilýho 93 letýho staříka… (ne to teď nemluvim o Changovi). Moc pěkně jsme si pokecali a ani bych nevěřila, že se takhle v Thajsku s někým pobavíme. Hodinka času nám utekla jako nic. Odpoledne jsme zmákli ještě bublinkovej čaj a hovor domů. Na dohled od čaje nás zaujal večerní trh, tentokrát pod střechou, takže jsme se vypravili prozkoumat jak vypadá. Ukázalo se, že to tu bylo narvaný nejen čerstvou zeleninou a ovocem, ale i plno nerezovejma hrncema s místníma mastnýma „hotovkama“. Nic nás ale vyloženě nelákalo k večeři a tak jsme poslední jídlo dne pořešili raději u stánku s nudlopolívkou. Večer jsme se věnovali osvědčenému programu a sice popíjení čaje na verandě (konzumaci piva Chang, který chutná jak močky jsme vzdali) a požírání buráků.