Cestou na autobusový nádraží jsme se zastavili u Changa, abychom se s ním rozloučili a odpochodovali hodinovou procházkou až k autobusu. Když jsme se dle mapy blížili naší destinaci, tak čůza „stevardka“ nám jaksi nenaznačila kde je centrum a když jsme se jí na to chtěli zeptat, museli jsme se dobouchat do „kokpitu“ za plexisklem jak v letadle. Prostor pro řidiče a stevardku byl totiž oddělenej od zbytku autobusu. Když jsme tam zaťukali, tak nás jen ignorovala a asi po pěti minutách zintenzivňujícího se bušení otevřela, aby nám řekla že autobus za pět minut zastaví. No, bylo nám to prd platný, takže jsme se ocitli na konečný u letiště. Ach jo. Při výstupu se nás takovej seschlej stařeček z našeho autobusu začal anglicky ptát odkud jsme ale potom následovala ještě řada velmi zvláštních otázek, jestli jsme křesťani třeba a když jsme říkali že nejsme, tak hned říkal aha, to budete muslimové a ukazoval na Jiřího šíleně zarostlou bradu 😀 a nebo ho zajímalo jestli jíme maso. My se mezitím snažili zjistit jak se dostat zpátky do centra. Zkusili jsme se zeptat pána opodál. Ten nám moc nerozuměl, ale byl důvtipný a zavolal příteli na telefonu který ovládal angličtinu. Týpkovi na drátě jsme vysvětlili oč nám jde a nakonec nás dobrý muž s autem naložil a dovezl před obchoďák nedaleko centra. Děkujeme pane! U obchoďáku jsme neváhali a když už jsme se tu octli, šli jsme se rovnou zeptat na časy kdy promítají v místním kině Star Wars. Jelikož jsme byli po celym dni v autobuse tradičně zmorděný, zmobilizovali jsme se potom už jen na nudlopolívku a upíchnutí se v jednom z mála pro nás přijatelném ubytování ve městě.  Tady jsme zabili tři šváby a šli v klidu spát. 

19.12. Star Wars: The Rise of Skywalker

Hlavní událostí dnešního dne byla návštěva kina, abychom zkoukli nejnovější díl Hvězdných válek. Jako správní Češi jsme si propašovali do sálu místo popcornu bublinkovej čaj a čekali až to vypukne. Společně s námi na film dorazili celí dva lidi a tak jsme v celkovém počtu čtyř vydrželi asi půl hodiny reklam a když už to skoro vypadalo že TO začne, tak začala hrát hymna a na plátně se objevila instrukce s tím, že má divák povstat a vzdát poctu králi. K tomu ještě promítali královo medailonek s výjevy z jeho života. No a po zhruba minutě v pozoru už konečně začalo to, na co jsme čekali. A neskončilo to dřív než za tmy. Takže Star Wars byly jedinou akční částí dne a bylo to skvělý 🙂

20.12. Vodopády

Ráno jsme si vyrazili půjčit skútr. V půjčovně hned vedle hotelu nám řekli že nepůjčují a ať zajdeme do obchodu Honda. Asi na třetí pokus,  zhruba o půl hodiny později, se nám podařilo vypůjčit si u zpruzelý holky poloautomat s tím, že si ho můžeme nechat 24 hodin. To jsme, vzhledem k tomu že už bylo deset dopoledne (ehm normální stav vzhledem k tomu jak miluji vstávání) s radostí uvítali a hned si slíbili že zmákneme další výlet i zítra ráno. 

Dnešním cílem ale byly vodopády Pho Charoen směrem na jih od Mae Sot. Cesta vedla pořád rovně, ale míjet rozjetý kamiony a přitom vlát Jiřímu za zády nebylo nic extra. On by možná nesouhlasil, ale já byla ráda když jsme zastavili – cestou jsme si dali pauzu na oběd v podobě klasický nudlový polívky. Naštěstí už spanilá jízda za doprovodu kamionů netrvala dlouho a já měla velkou radost když jsme se po asi 50 kilometrech octli na místě a mohla jsem odpadnout ze stroje. 

Vodopád Pho Charoen se nachází v národním parku, ale protože do těchto končin nezavítá tolik turistů, je zatím bez poplatku za vstup, což nás moc mile překvapilo a hlavně potěšilo naši peněženku, že nám zbyde víc na opravy zbytečně rozbitých mobilů nebo nějaký to zbytečný ale vytoužený pivo (je to přízemní, já vim, ale nemůžu si pomoct a Jirgen už vůbec ne).  Bylo tu jen pár lokálů a… školní výlet :D. Smraďoši řádili jak urvaný ze řetězu, cpali se brambůrkama co měli na sváču a jako program pro ně učitelky připravily bubnování :D. To nevymyslíš. Oddělili jsme se od výletníků, obešli závoru a po mravenčí stezce se šli mrknout výš na kaskádu vodopádu, kterej byl moc pěknej! Doufali jsme, že bychom se třeba vykoupali v některém z jezírek kaskády, ale divoký mravenci byli úplně všude ve fakt velkym počtu, takže jsme nakonec od koupání upustili. Já si potom sedla dole kus od školní výpravy a čekala na Jirgoše až prozkoumá všechny jezírka přičemž se mě přišla zeptat partička thajskejch puberťáků, jestli jsme tu s dětskym výletem a nebo jestli nepotřebuju jejich pomoc. Dík, nepotřebuju. Naštěstí se za chvíli puberťáci i smraďoši docela rychle vypařili a my si mohli chvilku užít vodopád pro sebe. Uff, ne teda že bych měla nějakou sociální fobii. Možná trochu :D.

Rovnou z parku se nám ještě nechtělo jet domů a tak jsme pokračovali na motorce mezi políčky s chilli, kde Jirgen musel pořád zastavovat, nevěřícně se kochat a užírat chilli, k jednomu zapadlému vodopádu jménem Pa Wai. I když jsme museli uhnout z hlavní cesty, silnice byla pořád velmi dobrá a jako bonus jsme se projeli i po místních vesničkách. Fantastický bylo, že u něj nebyla ani noha. Lesem se valil nesmírně široký proud vody, a ač v období sucha nešlo o žádnou divočinu, i přesto jsme měli možnost zažít pěknou podívanou. Mohli jsme navíc prolejzat jednotlivá patra a stromy okolo byly fakt majestátní. Nakonec jsme objevili ještě totální (pravděpodobně) propadlinu, kde stékala voda do zdánlivě nekonečný díry a mizela někde v podzemí. Jiří samozřejmě neodolal a využil toho že jsme tu byli zcela sami k vyráchání se na naháče v ledový vodě. Happy jak dva grepy jsme se, protože čas pokročil, sebrali a vyrazili domů, protože cesta za tmy je teda pěknej vopruz. Nedalo nám to ale nezastavit se ještě u posledního, třetího vodopádu dnešního dne. Netradičně jsme ale „prohlídku“ začali u zdroje vodopádu, takže jsme ho viděli z uplně jiné a netradiční perspektivy. Až posléze jsme slezli dolů a omrkli vše i odtud, z lávky na jezírku do kterého dopadala voda. 

Teď už jsme se ale opravdu cítili saturovaní přírodními krásami a měli jsme to tak akorát než bude tma jak v pytli takže jsme dojeli zase pěkně k našemu švábímu hotelu a šli uspokojit hlad. 

Večeři jsme nakonec zmákli v narvané halal restauraci kousek od Honda půjčovny a za marného snažení větráku trochu zmírnit množství námi produkovaného potu jsme se snažili o brzké usnutí. Rádi bychom totiž zítra ještě vyrazili na rychlo-výlet.

21.12. Rychlo-výlet horké prameny a jeskyně

Protože jsme měli skútr vrátit v jedenáct dopoledne, museli jsme si přivstat abychom stihli něco vidět a kor dojet k horkým pramenům tentokrát severně od Mae Sot. V sedm už jsme (s veškerým mým sebezapřením) nasedali na motorku a frčeli směr prameny Maekasa. Cesta byla tentorkát pohodová protože nebylo vůbec vedro a už vůbec žádný provoz. Sem tam jsme potkali pár místňáků co si to štrádovali pěšky do práce při okraji silnice v ruce nesouc jídlonosič s obědem. To je tu vůbec docela populární věc, ale hlavně v Myanmaru to hodně frčí. Vždy se mi vybavily léta na základce, kdy přesně ve dvanáct ve školní jídelně, ještě než kuchařky začaly vydávat obědy prvním nenažrancům čekali babičky a dědové ve frontě s jídlonosičema z plastu nebo hliníku a nesli si ty jídelnové delikatesy domů.

Abych se ale vrátila k našemu příběhu, netrvalo to moc dlouho a my parkovali u horkých pramenů kde zrovna začínali rozbalovat a chystat stánky místní drobní živnostníci. Nejvíc tu frčel vajíčkový byznys a my jsme tušili proč, ale hned záhy jsme se o tom přesvědčili na vlastní oči. My jsme se prošli po areálu s prameny a k Jiřího zklamání tu nebylo nic kde by se dalo vykoupat a ohřát, maximálně tak si namočit nohy… Dali jsme si alespoň snídani z ešusu a oproti všem návštěsvníkům ale žádná vejce :D. Zanedlouho po našem příjezdu se totiž vyrojilo v areálu značné množství turistů a všichni byli diví po vejcích, takže obklopili pramen s nejvyšší teplotou a vypadali jak rybáři amatéři když drželi síťku s vajíčkama připevněnou na konci klacíku, takže to vypadalo jako hodně jednoduhý rybářský prut.

Kousek od pramenů měla být i jeskyně. Nedalo nám to a jedné paní prodavačky jsme se zeptali kudy k ní. Ukázalo se, že vstup je jen pár desítek metrů od pramenů ale vaječní nadšenci sem už zřejmě nedojdou, protože cesta džunglí vzhůru ke vstupu byla docela zarostlá. 

Podle plánku jsme netušili jak daleko je to ke vchodu do jeskyně, takže jsme se prostě vypravili po schodech a dupali jak magoři, abychom se nemuseli tváří v tvář setkat s nějakou plazící se havětí. Po několika minutách pochodu jsme stále neviděli kde by asi tak mohla jeskyně být a začali jsme zvažovat jestli vůbec stihneme vylézt nahoru, potom zase dolů a vrátit se včas do města. Na chvíli jsme se prpto zastavili abychom zvážili naše možnosti a ejhle, Jirgen našel na pařezu sluneční brejle, už podruhý za naši cestu. Ne že bychom to považovali za nějaký znamení, ale prostě už se nám nechtělo dolů bez toho, aniž bychom došli k jeskyni, takže jsme se rozhodli pro další postup v našem výšlapu. Cesta pak byla trochu horší a za každym kamenem jsem očekávala nějakou havěť ale naštěstí pokud tam nějaká byla, tak zůstala někde zalezlá. Když už jsme si začínali myslet, že tam snad ani žádná jeskyně není nebo pokud je, tak k ní asi nikdy nedojdem, najednou jsme, jak už to tak bývá, stáli před vchodem. Dle množství odpadků a bordelu se sem ale přeci jen někdo jednou za čas vypraví. Za svícení si mobilem jsme omrkli jekyni kde to docela pušilo netopejrama a na nějaký důkladnější prozkoumání jsme neměli čas, ale ani nám to moc nevadilo. Byli jsme hlavně rádi že jsme to nevzdali už na schodech, ale že jsme se přesvědčili o existenci jeskyně na vlastní oči. Od jeskyně jsme to střihli ještě k poslední zastávce rychlo výletu a sice dalšímu vodopádu. Krásně průzračná voda naprosto lákala ke koupání, mavíc tu byl i uměle vybudovaný malý bazének. Čas nás tlačil, nicméně ne tolik, aby si tam Jirgen neskočil alespoň pro ten pocit. Jen co mokrý trencle hodil ke schnutí za jízdy do předního košíku, už jsme pelášili zase zpátky abychom stroj stihli včas vrátit. Skvělý bylo že už jsme toho stihli hodně zažít ale vlastně jsme měli skoro celý den před sebou, což se nám kvůli mé vstávací alergii moc často nepoštěstí 🙂 .

K obědu jsme si mavíc dali v muslimácký čtvrti byriany u Mustafy, jak hlásala vývěska nad vchodem a bylo moooc dobrý. Dlouho jsem si já vybíravec, kterej stačil zhubnout už 8 kilo, tak nepošmákla. 

Odpoledne jsme ještě vyměnili peníze, pocourali po městě kde jsme si nakoupili vynikající mini mandarinky na trhu, omrkli zvenčí veelmi blyštivej chrám a chvíli pokecali s mnichama co zrovna natírali jednu z budov. Nezapomněli jsme ani pojistit rychle blížící se Vánoce a koupili si lahvinku (protože jsme ještě netušili jak moc levnej a dobrej je chlast v Myanmaru). Jiří se v Tescu ptal asi zhruba dvacetiletý Thajky na doporučení kterou lahev koupit (těžko se to teda odhaduje, ono to často může bejt věkový rozpětí 15-35, ale tahla byla fakt takový šťeňátko). Holčina pak hulákala na kolegu vzadu na štaflích. Vypadalo to asi následovně: my jsme si vzali do obou rukou flašku a on vždycky ukazoval která mu chutná víc. Nakonec jsme touto sofistikovanou metodou našli pomyslného vítěze a koupili něco alá whisky. Jiří to při placení korunoval slovy: this is for Chritmas. 

No myslim že to nejdůležitější jsme měli obstaraný, takže jsme byli připravemi další den zvednout kotvy a vyrazit směr Myanmar, nebo chcete-li Barma.