Prvním dnešním úkolem bylo dostat se na hranici, která byla od našeho dočasného bydliště ve švábím hotelu (ale byl nakonec fakt dobrej, banány zadáčo, horká i studená voda k pití, žádný štěnice a obstojná wifi – co víc si přát :-)) vzdálená asi 8 kilometrů. Hm. Vypravili jsme se tedy podél nechutně frekventovaný hlavní silnice směr hranice. Cestou jsme zkoušeli stopovat. Ne že by se vyloženě řidiči přetrhli o to kdo nám zastaví jako první… Ušli jsme asi nějaký dva kiláky a na chvíli zastavili u popelnice, kde mě zaujaly fakt pěkný džíny co by se mi dost hodily (začínám se totiž nápadně podobat bezdomovci). Neshledala jsem na nich nic špatnýho, takže jsem je hodila do pytlíku a zrovna když jsem je šoupala do batohu, zastavilo nám auto! Pěkně stylový a v něm seděl potetovanej sympatickej týpek co si říkal Sam. Dokonce uměl pár slovíček anglicky. Chtěl, abychom mu pustili nějakou českou písničku (to tak občas někdo chce a my vždycky zrovna vůbec netušíme co pustit) tak jsme naladili Lucii a Chci zas v tobě spát. No nevim jestli se stal fanouškem české hudby ale chtěl to, měl to. Sam byl hrozně hodnej a vyhodil nás přímo u hranice kterou tvoří most jak pro pěší, tak pro auta. To je trochu sranda poněvadž v Thajsku se řídí vlevo ale v Myanmaru vpravo. Takže se to začne na tom mostě nějak všecko prohazovat…

Ale abych se vrátila na Thajskou stranu mostu kde jsme potřebovali dostat razítko o odchodu ze země. Byla tu hrooozná fronta nebo spíš chumel lidí. Štrádovali jsme si to teda dopředu zjistit, jestli tu nebudou mít nějakou budku s okýnkem „ostatní pasy“ co občas na celnici bývá, ale odkázali nás do chumlu. Někam jsme se tam zamáčkli a asi za pět minut přišel čičmunda, okoukl naše pasporty a společně s dvěma tlusťoučkýma mnichama nás jakožto bledé tváře posunul uplně dopředu, takže jsme byli hned na řadě. Je to teda děsný vůči těm lidem ale že bych protestovala, to se zase říct nedá. Dostali jsme razítko a vyrazili vstříc Myanmaru. Na druhé straně mostu naopak nebyla skoro žádná fronta a milí celníci. Už tady se ukázalo jak je Myanmar (asi ale budu někdy psát Barma, poněvadž je to kratší) papírová země. Bez vyplňování lejster a papírování tu nedaj ani ránu. Zapsali jsme se teda do knihy, vyplnili asi dva další formuláře, ukázali e-vízum, týpek nás vyblejsknul a byli jsme tu! Takovej kousek od Thajska ale už to byl tak jinej svět. Jiná vůně, všichni byli hrozně hlasitý a přišli nám takoví divoký, mnohem černější a chvíli jsem si myslela že jsem někde v Indii (chápejte, já tam nikdy nebyla, ale tak nějak si jí představuju). Všichni chlapi měli dlouhý sukně (i ženský ale u chlapů je to víc nezvyk, žejo) co se jmenujou longdží a všihni žvejkali a posléze flusali krvavě rudou tekutinu z betelovejch ořechů zabalenejch v listu potřenym nějákym vápencem či co. Ňamka. Měla bych ještě podotknout, ač je to trochu bizarní, že mi to jejich žvejkání vonělo, protože mi to připomínalo muškát 😀 😀

Hned za hranicí to vypadalo jako takový srotiště aut, dodávek, tuktuků a lidí v chumlech. Všichni na nás začali halekat názvy měst kam nás svezou a nebo jen klasický „taxi, taxi“. Začala jsem ztrácet nervy, takže jsme je všechny vyignorovali a nejdřív si vyměnili pár Bahtů za Kyaty, abychom měli čím zaplatit a potom se začali pídit po nějaký dopravě. Úžasný bylo, že skoro všichni mluvili více či méně dobře anglicky, páč se jedná o bývalou britskou kolonii a tak umí aspoň hello říct úplně každej. Abychom se dostali do našeho dnešního cíle, městečka Mawlamyine, šli jsme zkusit hledat „autobusák“, ukázalo se ale že jedinej autobusák tu je v podobě těch povykujících týpků který jsme předtím ignorovali:D. Zkusili jsme se s několika z nich domluvit a nakonec skončili u jednoho klasickýho pětidveřovýho auta. Nejdřív nás chtěli nacpat ve čtyřech na zadní sedadlo nebo do kufru, ale to jsme rozhodně odmítli (přeci jen už na Ukrajině jsme se naučili jak se má člověk postarat o dobrou sedačku v autě:D) a týpci teda že okej, okej, za chvíli můžem jet jak lidi dalším autem. Chvilku jsme čekali než se naplní na požadovaný počet, ale to netrvalo ani deset minut, jelikož dorazila partička tří dalších falangů – cizinců. 

Největší z nich si sednul na sedadlo spolujezdce, my dva ještě s jedním jsme zabrali zadní sedačku a na posledního z nich ješrě s jedním lokálem zbyl kufr. 

Zavazadla se přivázaly na střechu a jelo se. Asi po půl hodince jízdy se z kufru ozvalo „where are you from“ a když jsme řekli že z Čech, ukázalo se, že kluk v kufru je Vašek, sympaťák z Ústí toho času žijící ce Švědsku! To je náhodička. Najednou jsme si začali povídat i s Kanaďanem sedícím vedle Jirgena, kterej měl zase dědu z Čech. Pane jo, jak je svět malej. Jen Němec toho moc nenamluvil, ale to nevadilo, nám dlouhá cesta  vedoucí vesměs po mega prašnejch silnicích stojících za prdlačku dobře utíkala. Jen chudák Vašek měl naklepaný půlky jak řízek. 

Největším luxusem ale bylo, že nás řidič zavezl všechny až do ubytování. Samozřejmě že měl každý něco předem rezervovaného, až na nás. Zkusili jsme se zeptat u Vaška v hotelu, ale když nám sdělili cenu 50 USD za noc, zděsili jsme se a zůstali u původního vytipovaného ubytování který nebylo na rezervačních portálech, ale jen na google mapách. A dobře jsme udělali. Asi nejčistší a nově udělaný barmský ubytování jsme dostali právě tady. 

Jen co jsme odhodili krosny, který byly ukrutně špinavý od načervenalýho prachu ze „silnice“ jak jsme je vezli na střeše, hned jsme museli vyrazit jíst. A taky vyměnit víc peněz. 

Jídlo jsme si dali kousek od guest housu. Moc nám to teda nešmakovalo, bylo to dost mastný, ale bylo to jídlo. To, že barmská kuchyně není žádnej šlágr jsme tedy zjistili docela záhy.  

Najedený jsme se pak vypravili na tří kilometrový pochod do centra. Omrkli jsme tržnici, stihli jsme parádní západ slunce nad řekou, omrkli jsme večerní trh, kde jsem odmítla jíst když jsem viděla místní hygienický standard (když to nevidim, snim to) a v nejlevnějším guest housu ce městě jsme vyměnili Doláče za Kyaty. (1000 Kyatů = 15 Kč)

Když už jsme měli prachy, zase jsme prošli kolem trhu a na jeho konci fascinovaně civěli na paní u stánku jak balí žvejkací roličky s betelem a prodává ve velkym. Natolik nás to zaujalo, že jsme zírali několik minut až k nám přišel takovej sympaťák v sukni a začal nám super angličtinou vysvětlovat vše o žvejkání, jak pak maji lidi močový kameny z toho, taky nám vyprávěl zajímavosti o tomhle regionu a vůbec. Dobře se s ním povídalo. Nakonec se ukázalo, že je to turist guide odvedle z kanceláře kde prodávaj ýleety lodí. Ale vůbec nic nám nenutil. Ani slovem se nezmínil o svých službách. Prostě jsme si povídali. Byli jsme z toho tak nadšený, že jsme mu poděkovali a slíbili že se zítra stavíme ještě na kus řeči u něj v kanclu. No a pak nás to hrozně magneticky táhlo do vedlejších dveří. To byla totiž hospoda. Sice tam pani jen obsluhovaly a já byla jediná která poije točený pivo, ale nikdo blbě nezíral. Po dvou pivech nám vlastně došlo, že jsme si s Vaškem nevyměnili kontakt, ale bylo tak fajn si s nim pokecat, že jsme se rozhodli zajít do jeho hotelu a nechat mu vzkaz s kontaktem a výzvou na pivo. No a jak jsme z toho nápadu byli celý nadšený, šli jsme hned. Ukázalo se, že Mistr Václav from Sweeden ješě neopustil hotel, takže jsme počkali až ho informuje týpek z hotelu a za pět minut už byl u nás, měl radost a  to dokonce takovou že chtěl na pivo hned. To pro nás samozřejmě nebyl žádnej problém a tak jsme se odebrali tam, kde jsme před půl hodinou dostali tenhle nápad a pokračovali v pivním snažení. Na další den jsme se dohodli na společném výletu k nedalekému obřímu ležícímu Buddhovi a příjemně opojeni těma pár pivama jsme odvláli tři kilometry domů.