Naštěstí pro mě není Vašek zrovna ranní ptáče, takže stačí když jsme na místě srazu jen s drobným zpožděním, tj. asi tři minuty, po desáté. Docela výkon. Nejdřív jsme si na chvilku sedli u našeho novýho kámoše Rawa v jeho officu. Vysvětlil nám jaký organizujou výlety pro svoje klienty a chvilku jsme klábosili. Mimo jiné jsme se ho ptali na tu techno párty co jsme večer slyšeli z ostrova přes moře. Prý jsou to oslavy nového roku lidí z ostrova. Ani nevím jak se to přihodilo ale už nás zval večer ať jedem s ním a jeho kamarádem za známýma na ostrov, podívat se na oslavu. Hmmm, to zní dost lákavě takže děkujem za nabídku a říkáme že nevíme jestli to stihneme, ale pokud ano, rádi bychom jeli. A chvíli se už loučíme a my s Vaškem jdeme zvážit zda si vezmem na výlet k obřímu ležícímu Buddhovi tuktuk nebo si půjčíme skútry. Nakonec volíme tuktuk, který jsme snad ještě ani nevyužili za naší cestu. Jsme pro tentokrát líný na otlačování si zadků na motorce. Odchytli jsme zároveň docela sympatickýho týpka, takže jsme se hned namáčkli do vozítka a jelo se. 

Cesta ani netrvala moc dlouho a už jsme odbočovali na cestu lemovanou dlouhou řadou zdánlivě sádrových mnichů, každého s trochu jiným výrazem… Na konci už čekal TEN vyhlášený velký ležící Buddha. Docela bizár je, že na tohodle dlouhána na protějším svahu kouká rozestavěnej, ale zároveň polorozpadlej mnohem větší „brácha Buddha“. Je novější, ale protože došly prachy, nebyl zatím dokončen ( podle mě ani nebude, protože už teď vypadá že je v rozpadu).

Museli jsme se, ostatně jako všude v chrámu v Myanmaru zout a bosky v bordýlku se vydat do útrob ležícího. Vstoupili jsme hlavou a dalo se opravdu projít několik pater od hlavy až k patě (tentokrát doslova nikoli obrazně). Uvnitř byly zpodobněny nějaké náboženské výjevy, přičemž mě nejvíc zaujali lidi (asi) v pekle. Čerti do nich v plamenech šťouchali velkejma vidlema a nebo na ně sypali uhlí. Brutus. 

Jen co jsme si protrajdali celýho Buddhu a pomazlili se se štěňatama, sedli jsme zase do tuktuku a vyrazili nazpátek. Neodpustili jsme si ale ještě zastávku u nedaleké pagody na vrchu skály. Bylo to docela náročný bosky vylézt po super rozpálenejch dlaždicích a schodech. Chvilkama jsem si připadala jak z výše zmiňovaný pekelný story, ale nakonec jsme to zvládli :-). Nahoře bohužel nebyl takový výhled jaký bychom asi očekávali při pohledu zespod, ale i tak to byla pěkně strávená půl hodinka. 

Od pagody už jsme opravdu frčeli zpět do Mawlamyine s prosbou na tuktukáře, ať nám zastaví v nějaké lokální restauraci. 

Tak se i stalo a my se octli u takový dámy kde měla několik jídel ve vitríně, vyloženě jedno lákavější než druhý… 

Dali jsme si rejži s nějakejma luštěninama v super mastný omáčce a taky mističku zelenejch fazolek. Společnými silami jsme to  snědli, nicméně kulinářský zážitek dle mě vypadá jinak. Všecko bylo studený, mastný, páchlo to rybí omáčkou a jak dlouho to tam už paní vystavovala nechci ani vědět. Myanmarská kuchyně rozhodně nebude patřit mezi mé nejoblíbenější. 

Chuť jsme si ale spravili při procházce městem v čajovně vedle krámku kde si Vašek koupil boty. Dali jsme si mléčnej čaj a super limetkovej džus. A to zas můžem. 

Po kafi, vlastně teda čaji, jsme šli omrknout místní nádraží, abychom zjistili jak to jede do Rangúnu a kolik to stojí. Pánově za okýnkem tam spravovali obří knihu. Tady se totiž jede poctivě po staru. Papírově. Žádný elektronický systém na prodej jízdenek. Hezky růčo. Nechápu teda jak to můžou zvládat kooperovat s ostatníma stanicema… ale nějak to funguje. Časy i ceny jsme zjistili a tak zbývala tak akorát chvilka času na to, abychom se přesunuli k pagodě Kyeik Tha Lan na západ slunce a musím říct že celý komplex mě naprosto nadchnul. Sice se tu opět nosí chůze na boso, ale bylo to tu famózní. Málo lidí, nádherný výhled jak na město, ale i železniční most, západ slunce na mořem.. krása. Tohle jsme si všichni užili. 

Sice jsme byli už docela uchození, ale napnutí co se asi bude dít na ostrově, že jsme v sedm byli nachystaní u Rawa a čekali jsme co se z tohodle setkání vyklube.

Raw nás usadil před jeho kancl na plastové židle a za popíjení plechovkového piva, co jsme donesli na zpečetění  nového přátelství, jsme čekali až se začne něco dít. A taky dělo. Přijel pro nás jeho kámoš s takovým vozítkem vepředu motorka, vzadu vozíček se sedačkama, nastoupil Raw, jeho další kámoš, Vašek, Jiřan, já a jeli jsme. 

Raw nám cestou vykládal plno věcí, o tom jak žijou lidi na ostrově, o zvycích v Barmě atd. takže nám cesta rychle ubíhala. Zhruba za půl hodiny už jsme ale zase zastavovali a my stále moc nevěděli co čekat. Když se ukázalo, že jako první je na programu návštěva rodiny jeho kamaráda včetně večeře, potěšilo nás to. Jak jsme totiž spěchali od chrámu, na jídlo nezbyl čas. 

Jako první dostal Vašek uvítací mističku se „žvejkánim“. Něco jako u nás chleba se solí. Raw mu vysvětlil jak si má sám zabalit roličku s betelovejma oříškama a pořádně mu dopřál. Vašek statečně žvejkal a žvejkal, my zírali a docela zajímavý bylo že když přišla fáze vyflusnutí, paní domu Vaškovi donesla čistej igelitovej sáček, ať si může odplivnout. Žádný zvedání návštěvy a plivání venku…

Na nás už se nedostalo (upřímně jsem zase tolik nelitovala) a šlo se jíst. Bylo to trochu zvláštní, jelikož rodina prý už byla po jídle, takže kolem stolu jsme zasedli jen my, co jsme společně přijeli z Mawlamyine a rodiče s ostatníma sourozencema a příbuznýma seděli okolo a dívali se jak se cpeme…

Jídlo bylo opět studený, prostý ale moc dobrý.

Na stole bylo kuře nakrájené na drobno včetně kostí, polívka z čajových lístků, ta mi moc chutnala, rejže a čerstvá zelenina a bylinky. 

Bylo to opravdu dobrý, obvzlášť když jsem si vzpomněla na chuť našeho dnešního oběda. 

Po jídle jsme si všichni udělali společnou fotku a Raw už nás popoháněl že je čas se rozloučit. Jelo se totiž na zastávku číslo dva. 

Ta byla u jeho kamaráda – bodrýho chlapíka kterej jistě vykládal jeden vtípek za druhym, ale my jsme mu nerozuměli ani slovo samozřejmě. Tak jsme jen zírali a smáli se s ostatníma protože to bylo dost nakažlivý. 

Ve dvoupatrovým domě nás jakožto návštěvu usadili v jeho horním patře na zem. Najednou se kromě vtipálka objevilo dalších x chlapů, rybářů a ženský začaly kmitat a nosit plechovky piva a pivní snacky. Mandarinky, banán, jablka, nudle – byla toho plná zem a fakt jim to v kombinaci s pivem moc chutnalo. Já si teda nedovedu představit že by můj táta přikusoval banán a zapíjel ho plzeňskou dvanáctkou, ale jiný kraj, jiný mrav… 

Ženský tu byly taky, ale vždy jen něco donesly a zmizely zase dole. Ty se s náma neveselily. No a pivo, to tu vůbec ženský nepijou. Nikoliv ale já. Já jsem rovnou dostala plechovku a Raw mi vysvětlil, když jsem se ptala jestli je to společensky vhodný, že když jsem host tak jedno je ok. Nakonec se ukázalo, že jsem asi váženej host, jelikož mi pán domu podával pořád další a další, až jsem vypila asi tři… Cejtila jsem se teda jako zrádce mýho druhu, když ostatní baby čekaly dole až budou moct donést další mandarinky, ale nebylo to za cestu poprvé a myslím že ani naposled. My jsme za pomoci překladu Rawa kecali s rybářema a on na nás měl otázky jak to vypadá v jinejch zemích. Stejně jako plno lidí, který jsme za naší cestu potkali totiž neměl šanci opustit svou zemi.

Po vypití dostatečného množství piva jsme se odebrali (muži pouze) na zábavu. Bylo to hrozně zajímavý, jelikož to vypadalo jako hudební festival v Čechách na maloměstě. 

Velký pódium, tam vystupovali zpěváci kteří všichni vypadali jako transgender a publikum překvapivě sedělo a nikoliv stálo. Na fesťáku už se nesmělo pít a dohlížela na to policie, ale žvejkání tu frčelo ve velkym. Taky to byla první zastávka všech chlápků hned jak jsme dorazili. Nacpali si torny listím a flusali všude okolo. 

Kromě pódia tu byly i stany s jídlem ale také jeden pobožný, pro bohyni které byl tenhle fesťák zaslíbený, jestli jsem správně pochopila Rawa, kterej nám trpělivě všechno vysvětloval. 

Dokonce došlo i na malou bitku, ale hned chlapce od sebe odtrhli a myslim že to bylo způsobený jenom pozměněnym stavem mysli. Zajímavý bylo, že prej tenhle fesťák trvá v radostnym módu asi do dvou do rána a v noci se pak „truchlí“. Měli jsme oči na vrch hlavy a hlavně jsme byli fakt vděčný Rawovi jak nám všecko vysvětloval a že nás vzal mezi rodinu svýho kamaráda. Asi v jedenáct už byl čas sednout zase do našeho vozítka a svézt se opět do města. Jak jsme si sedli, Raw otevřel balíček co dostal ještě na cestu a každému rozdal jedno pivo! Oni totiž celý rok na ostrově všichni šetří právě na oslavu a potom se hoduje a pije za tyhle peníze… dokážete si představit, že jsme se loučili už ve stavu změněného vědomí…

Když jsme se vypotáceli z našeho „taxi“ co nás vysadilo přímo před vchodem ubytování, ukázalo se, že je zamčeno a hned vedle dveří spí dva zaměstnanci. Hned ale vystřelili zpod dek aby nám otevřeli dveře, popřáli dobrou noc a a div se u toho neklaněli.

Od té doby jsme s nima hráli takovou hru kdo z nás ty dveře otevře dřív, jestli my nebo oni. Dobrou noc jsme měli zcela určitě nevím jak jsem usnula a spala jsem jak dudek.