No. Štědrý večer byl štědrý, alespoň co se Hong Tonga týká a tak mě už od rána bolela hlava. Paní WaWa Min nás ale čekala na mši, takže nezbývalo než si pobalit všechny věci a rovnou s krosnami, protože večer jsme chtěli vyrazit do Rangúnu, se vypravit směr baptistický kostel. Když jsme dorazili, bylo tu už pěkně narváno, všichni nám přáli veselé Vánoce, ve dveřích nás vítal pastor a WaWa Min nás hned představila a zároveň vítala se širokým úsměvem. 

Odhodili jsme naše krosny do kouta kostela a zasedli na plastové židle v poslední řadě. Wa Wa Min nám vysvětlila jak to bude probíhat a dokonce nám donesla texty písniček, abychom se mohli připojit ke zpěvu během mše. To teda netuší jak jsme marný, ale tak neměla jsem tu sílu jí kazit iluze, proto jsem s díky přijala jeden výtisk. 

Za chvíli už začínala mše a nejlepší částí byl hned začátek a to zpívání dětského sboru. Hodně písniček bylo anglicky a musim říct, že jsem se konečně vánočně naladila a nečekala jsem to, ale za chvíli mě to začlo dojímat. Jsem hroznej měkkouš, musím s tím něco provést.

Brzo se ale ujal slova pastor a tak bylo po dojetí. WaWa Min byla tak hodná, že nám šeptala tiše do ouška stručný překlad abychom měli tušení o co go. Když došlo na zpěvy mezi jednotlivejma oddílama řečnění, tak jsme se teda nechytali, ale alespoň jsem sledovala o čem pějou. Na závěr mše si dokonce WaWa Min udělala poznámky, šla dopředu k mikrofonu, kde předtím řečnil pastor, vzala si slovo a anglicky udělala shrnutí jeho poselství! Viděli jsme v kostele asi ještě dva cizince, ale určitě si s tím dala práci hlavně kvůli nám! 

Po mši jsme jí moc děkovali a ona nás hnedka navigovala k ní domů do baráčku vedle kostela abychom si tu mohli nechat krosny. Rovnou jsme totiž ze mše zamířili do vedlejší venkovní jídelny kde se podával oběd pro všechny zúčastněné. Naprosto automaticky nás usadila ke stolu, představila nám svoji přítelkyni, učitelku angličtiny která se s námi bavila celý oběd a hlavně mi pořád přidávala maso :D. 

WaWa Min nám během jídla přišla představit celou její rodinu a taky se za námi stavil výše zmiňovaný cizinec – Američan co učí AJ na místní škole. Prostě přišel aby nám popřál veselý Vánoce. Pozdějinjsme s ním ještě probírali jaké je to být učitelem v Myanmaru. Prý je to hodně o memorování a někteří pedagogové stále ješě fyzicky trestají děti při vyučování… A tak se snaží o zapojení inovativních metod v jeho hodinách, ale prý je to docela oříšek. 

Po jídle jsme ještě stále byli vykulení co se nám to zase přihodilo a kde jsme se ocitli, tím ale dnešní údiv zdaleka nekončil. 

Teprve po obědě se totiž měla začít připravovat charitativní obědo-večeře. Ta je určená potřebným a je pro kohokoliv kdo dorazí. Bez rozdílu vyznání, pohlaví, věku…

Chtěli jsme tedy s chystáním jídla zhruba pro 2000 lidí taky pomoct a naše kamarádka souhlasila, že se můžem zapojit do příprav. Když jsme ale neprozřetelně u oběda zmínili o tom, že si chceme koupit longdží, hned nám WaWa Min navrhla že do začátku příprav zbývá ještě hodina času a tak nás vezme autem do místního obchoďáku a pomůže nám nějaký vybrat. Nedalo se jí ani odporovat. Takže jsme během minuty seděli v autě a její švagr nás tam vezl. V obchodě jsme nejprve vybrali jedno longdží pro Jiřího. Černé s drobnýma bílýma kostičkama. A jedno pro mě. Narozdíl od typické verze co má Jiří, což je vlastně takový látkový tunel který se speciálně zaváže jako sukně, jsem já dostala lehčí variantu, asi jako je zavinovací sukně. 

Při rychlo zkoušce v obchodě se na mě vrhly tři baby, začaly mě obalovat látkou a ostatní zákazníci valili oči div nebourali nákupníma košíkama :D. Chtěli jsme WaWa Min poděkovat, tak jsme jí koupili alespoň čokoládu, ale nevěděli jsme, jestli je to vhodnej dárek v Myanmaru… 

Do kostela jsme se vrátili akorát na přípravy mega žranice. Na venkovním ohništi už pupkatí chlápci vařili v ooooobřích pánvích kari, ženský krájely mango… Já jsem se upíchla ke krájení okurek a Jirgen stěhoval stoly. 

Vše mělo začít ve čtyři, ale už v půl čtvrtý bylo všude plno lidí, tak se začalo s jídlem dřív. Venku u plastových stolů bylo vždy prostřeno na velkém listu, mezi stoly chodili „nandavači“ s rýží, kuřetem, plátkem manga a plátek okurky, roznašeči limonády… Vždy když někde něco z výše zmíněného chybělo, nandali to na list  My jsme vyfasovali kbelík s rýží. Vždy když byl někde nově prostřený list, prostě jsme tam kydli trošku rejže, pak šel okolo maso nandavač a kydnul trochu masa… A lidi z ulice zasedli, najedli se rukama (tomu jsem teda moc na chuť nepřišla) a když dojedli tak buď dostali ještě trochu přidáno, nebo se list vyhodil a začalo zase nové kolo – list, rejže, maso…

A takhle to jelo celé odpoledne. Fronta lidí čekajících na dlabanec se vůbec nekrátila a bylo vidět, že někteří se opravdu potřebujou takhle dosyta najíst. Že to není uplně standard pro ně. Krom jídla zpíval dětský sbor koledy, taky se rozdávaly drobný dárky a top byla zmrzlina jako dezert. 

S tim roznosem rejže jsem jela jako fretka. Pořád bylo komu nandavat a WaWa Min na mě vždycky volala „ještě tady rejže“ nebo „tamhle vzdau rejže“, ani jsem to nestačila ládovat všude. Občas lidi koukali trochu překvapeně, že jim nandavá rejži hubená běluha… ale bylo to super. Hrozně mě to bavilo. Pastor se nás pak ptal jak se nám to líbí a děkoval že jsme přišli. Nakonec jsme i my s WaWa Minh zasedli ke stolu a já byla ráda když jame dostali příbor. To bylo fajn 🙂 . Musim říct že to pupkáči uvařili dobře. Jen jsem se snažila nedívat na paní co seděla naproti mě jak si rukou hňácá rejži s masem a posílá to pak do šachty. 

Jídlo se rozdávalo až do tmy. Vlastně do doby, než úplně nedošlo. 

Nakonec jsme si mohli dát u WaWa Min doma sprchu, což bylo super, poněvadž přeci jen jsme se trochu zapotili při běhání mezi stolama a před náma byla ještě celá noc cesty. Pak už nám zbývalo jen udělat si závěrečné fotky a moc poděkovat že jsme tu mohli být, protože to byl úžasnej zážitek a pěkně strávený svátek. 

Rovnou od kostela jsme se vydali na nádraží, abychom stihli vlak v osm večer. Moc jsme nechápali, proč se WaWa Min tak upřímně smála, když jsme jí říkali že pojedem vlakem, ale záhy jsme to měli pochopit.

Na nádraží jsme si zakoupili jízdenky do nejnižší třídy – ordinary. Jiná už nebyla, ale nejsme přece žádný fajnovky, žejo. Pán si nás zapsal do obr knihy, v rámci jízdenky jsme měli i životní pojistku, vypsal nám číslo vagónu i sedačky a čekali jsme. Vlak měl asi hodinový zpoždění, který si Jiřan zkrátil pivem na perónu, ale nakonec jsme se dočkali. Ukázali jsme náš lístek člobrďovi od dráhy a ten nás dovedl až na naše místa – do vagonu s dřevěnýma pryčna lavicema, bez oken (ona tam teda byla okna, ale jenom nějaký divně plastový, většinu času žádný) s komáříma hejnama u stropu. Když jsme se nasoukali na naše místo, tak jsme dostali první dobrou radu od babi z vedlejší sedačky, ať si očistíme naší sedačku. Okej, otřeli jsme jí. Potom jsme si všimli, že si naši sousedi z protější lavice přivazují zavazadla. Okej, taky jsme si zamotali krosny k polici. Naštěstí naši sousedi byli moc milí, slečna v kulichu s pánem a já byla ráda protože někteří jiní spolucestující by se dali označit za super exoty a to je eufemismus, nebo jsme mohli vyfasovat skupinu výrostků sedících opodál co po několika hodinách nudy začala soutěžit v prdění. 

Naše slečna nám ale cestou nabízela sušenky a jediný, co mě trošku mrzelo bylo to vyhazování plastovejch pytlíků z okna. Ale holt … Jinej kraj, jinej mrav. Taky tu byla dost velká cedule zákaz kouření. Tak přesně u tý všichni kouřili. V otevřenejch dveřích vlaku, za jízdy. Vlak sebou házel ze strany na stranu jak stará tatramatka pračka při ždímání a čím dýl jsme jeli, tím větší tam byla zima (ten kulich nebyl od věci). Zato ale stále procházeli prodavači jídla, pití a bůh ví čeho ještě, takže člověk nemohl umřít hlady či žízní a záchod mě taky mile překvapil. No a cena byla bezkonkurenční. 73 Kč za dvě jízdenky, no nekup to. Zpoždění jsme ráno měli pouhý dvě hodiny. Cesta trvala dvanáct hodin místo deseti a jestli jsme zamhouřili oko na hodinku, nebo dvě, tak to přehánim. Byl to ale super zážitek. Ten totiž nemusí být dobrý, hlavně že je silný a to tenhle rozhodně byl :-).