Po dvanácti hodinové cestě na dřevěný pryčně jsme se sotva narovnali do pozice ala hommo erectus a celý zvalchovaný se vydali na tradiční pěší cestu od nádraží. Tentokrát jsem nechtěla spoléhat na náhodné ubytování a tak jsem den předem rezervovala postel v dormu v jednom hostelu na okraji čínské čtvrti. Naše první kroky tedy vedly přímo tam. Cestou jsme zmákli krátkou zastávku na malý pouliční jídlo. Paní prodávala takovou záhadnou mističku co obsahovala kousky chleba, zeleninu, bylinky, cizrnu a trochu nakyslé šťávy, asi z citronu nebo tamarindu. Tipli jsme to na indické jídlo a bylo to velmi levný a až nečekaně dobrý.
Od stánku už to naštěstí nebylo daleko k naší posteli a byli jsme šťastní, když jsme jí mohli použít a zhruba tak dvě hoďky si schrupnout.
Hostel byl tentokrát super. Nejen že tam pořád uklízeli, ale naše palanda byla pěkně se závěsem, byla dřevěná, takže člověk neslyšel a necítil každý otočení člověka ze spodní postele a navíc to byla dvojpalanda, takže byla jedna kukaň pro dva lidi. Možná i tři dle toho kolik tam bylo místa 😀
Kolem poledne nás probudil hlad a tak jsme se vydali na průzkum okolí. Oběd jsme pořešili v jedné z čínských restaurací a hlavně jsme zase dohnali Vaška, který odjel z Mawlamyine o den dřív, takže jsme si mohli dát společný odpolední kafe. Z toho jsme měli radost a nezůstalo jen u kafe, šli jsme se ještě projít kousek po místním trhu u řeky. Na západ slunce jsme se naprosto zasekli na pontonu, který byl přímo u trhu, odkud jsme pozorovali jak cvrkot na řece, tak nádherně kýčovitě zbarvenou oblohu. Přímo odtud totiž odjížděly loďky ala MHD na protější břeh na ostrov. Byla to neskutečná podívaná. Myslím že jsme tu strávili minimálně hodinu focením a zíráním.
No a jelikož čas pokročil, ani jsme nevěděli jak, dostali jsme opět hlad. Jelikož byl druhý svátek vánoční, dopřáli jsme si opět něco dobrýho. A sice sushi v naprosto narvaný restauraci. Bylo to tak dobrý, že jsme si ještě doobjednávali v průběhu jídla a nakonec jsme odcházeli pěkně nacpaný. Vašek nám ještě při večeři dával super tipy ohledně Baganu, jakožto další destinace kam jsme měli namířeno. Jediný co nás mrzelo bylo, že jsme si dneska užili společnou žranici naposled. Vašek totiž odlítal ještě do Thajska, potkat se s kamarády a užít si trochu moře na ostrově. Doufáme alespoň že se potkáme ve Švédsku, nebo doma, až se tam jednou za čas ukáže. 🙂
Po večeři jsme logicky už jen odpadli, protože jsme stále cítili deficit ze včerejší nezapomenutelné jízdy.
27.12. Rangún
Dnešní dopoledne bylo obětováno hromadám špinavýho prádla. Takže jsme se prohrabali až na úplná dna našich batohů a vytáhli “chuťovky”, které nebyly daleko od procesu tlení.
Překvapilo nás, že si většina ubytování, pokud chcete vyprat prádlo účtuje poplatek ne podle váhy prádla, jak je tomu ve většině asijských zemí ale od kusu. Takže máte ceník na tričko, kalhoty, trencle… Takové ty klasické prádelny jako v Thajsku, kde za 20 Bahtů vyperete celou pračku jsme teda zatím vůbec nikde neviděli.
Nicméně, měli jsme štěstí, dneska v hostelu jsme platili od vypraných kil. Oběd v podobě zvláštního kari alá Korea byl dobrej a představoval naše první pořádný jídlo. Hned poté jsme se chtěli vypravit přívozem, který jsme včera pozorovali při západu slunce na ostrov Dala. Když jsme ale u přívozu chtěli koupit žeton, jako všichni ostatní, bylo nám sděleno, že tenhle typ dopravy je pouze pro místňáky a my, jakožto turisti musíme na certifikovaný (a 3x dražší) přívoz asi o 500 metrů dál. Nechtěli jsme tomu ani věřit, nicméně zrovna šli okolo takoví sympatičtí mlaďoši, kluk s holkou a hned začali přitakat. Chvíli jsme se bavili odkud jsme, kam jedeme a vypadalo, že nám, jak se později ukázalo sourozenci, ukážou jejich ostrov a všechna jeho lákadla. Ve finále jsme ale společně došli ke “správnému” přívozu, kde jsme se rozloučili a řekli si “tak se třeba ještě potkáme, ahoj”. A kdo by to byl řekl, už jsme se nikdy neviděli 🙂 .
Pár minut jsme obcházeli přístav a pokoušeli se najít správné molo pro odjezd na druhý břeh. Nejprve jsme nastoupili omylem na nějakou nákladní loď, potom nám nabízel převoz čičmunda, který ale evidentně chtěl jen bakšiš a my nakonec byli tak zpocený a otrávený, že to nemůžeme najít, že jsme se hrozně lehko vzdali a rozhodli se na celej slavnej ostrov vyprdnout.
Nastal tedy čas pro plán B. A sice, vydat se k jezeru Inya, mimochodem, taky zde bydlela (možná bydlí) Aun Schan Su Tij a strávila tu pěkně dlouhou dobu, konkrétně celkem 15 let v domácím vězení. Základní info zde
Nejprve jsme si dali mléčnej čaj a hned potom se šli zeptat na nejbližší autobusovou zastávku jakým číslem bychom se dostali k jezeru. Podařilo se nám nastoupit správně, ale nebyli jsme zcela připravení na zvláštní způsob, jakým vybírají za jízdné. A sice na kasičku hned vedle řidičovo kukaně, kam člověk vhodí přesně připravený obnos peněz. Už si nepamatuji přesně kolik to zhruba bylo, ale v přepočtu na CZK tak nula nula prdlačky. My jsme tam hodili o jednu prdlačku víc a až později jsme si všimli že ti, kdo nemají drobné stojí u kasičky tak dlouho, dokud nedorazí někdo, kdo má drobné a nehodí je do kasičky, ale vlastně jim rozmění. Hned jsme si představili, jak by to asi fungovalo v Český republice, začali přemýšlet nad kreativitou našeho národa a rovnou vymejšleli jak by se to dalo očůrat a konstatovali jsme, že tenhle systém je utopie, nebo by přinejmenším dopravní podnik dovedl ke krachu.
Cestou v buse jsme se dali do řeči s jedním mladíkem a protože jsou skoro všichni v Barmě (jak jste si asi už stačili během čtení povšimnout) hrozně milí, poradil nám kde vystoupit, abychom to měli co nejblíž jezeru. Dokonce jsme šli kus cesty stejným směrem a tak jsme si trochu povídali a u jezera se rozloučili.
Protože Jirgoš vypadal, že je na pokraji fyzického zhroucení, následovala svačinová pauza v podobě limetkovýho džusu a brambůrků na břehu jezera. Mysleli jsme, že ho to probudí k životu, ale to se nakonec nepovedlo, takže od jezera jsme to vzali pomalu domů přes jeden chrámový komplex a večer si koupili slavnostně letenky na Nový Zéland.
