232. – 234. den Rangún 2/2

28.12. Rangún oddělovací den

Dneska jsme vyrazili každý po své ose. Já jsem vyrazila nejprve k Sule pagodě, která stojí tak trochu vtipně uprostřed kruháče a snažila se najít kešku. Vůbec mi to ale dneska nešlo a tak jsem odešla bez úspěchu, zato mě zaujala nedaleká hasičská stanice. Nejen že vypadala moc pěkně a měla takovou archaickou věžičku, ale byli tam i sympatičtí hasiči :-)) Zrovna tam prováděli nějakou inventuru či co… Od kešky, dostatečně pokochaná místními požárníky jsem se vypravila na Bogyoke Aung San Market, kterej je věnovanej především drahým kamenům, kterých je v Barmě hafo, a tady se ve velkým v různé kvalitě a různé cenové hladině prodávají turistům. Moc autenticky to tu nevypadalo, nicméně zboží v obchůdcích bylo moc pěkné, takže jsem alespoň očumovala krásný drahý kamení. Okolo “tržnice” byly i stánky s látkama a typickou barmskou obuví – chlupatejma (smišovejma) žabkama. Mně se hrozně líbily. Nosí je tu uplně každej a vypadá to velmi stylově. Takže jsem v jednom obchůdku zkusila jedny nasoukat na nohu… ale lezl mi ven celej malíček! Paní prodavačka sice už cejtila obchodní příležitost a tak říkala že to je “myanmar style”, ale mně to přišlo divný a oželela jsem je. K obědu jsem se stavila na šanské nudle. Ty se staly trhákem naší myanmarské výpravy. Jde o nudle s trochou rajčatové omáčky s masem, k tomu trocha nakládané zeleniny bokem a je to moooc dobrý. A pálivý. Pak jsem si dala pochoďák za další keškou podél totální stoky, potkala jsem taxikáře z podřepu nenápadně čůrajícího za dveřmi svého auta přímo do těch tekoucích splašků 😀 a podivila se nad luxusním hotelem, kde musíte pro vstup do recepce přejít mostík přes tuhle šedivou páchnoucí břečku…

No, jsem moc ráda, že máme v Čechách kanalizaci v podzemí a nemusíme se vypořádávat s těmahle vůněma a dávat si bacha, pokud někde chybí poklop, abychom nezahučeli do týhle lahůdky.

Moje další kroky vedly do peoples parku, kterej je skvělým místem k relaxu a krom rodinek tu bylo natřískáno hlavně randícíma párečkama. Pokus o odlov kešky u Bagan Lone Island mi taky nevyšel. Tentokrát kvůli tomu, že jsem hledala na špatný straně plotu… ach jo. Alespoň jsem se tedy pokochala v nedalekém chrámu a koukla přes řeku na obří zlatý chrám co vypadá jako velká plující loď. Do Shwedagon pagody se mi nechtělo, páč jsem neměla náladu na lidi. A tak jsem šla pomalu vyzvednout Jiřího – kam jinam, než do hospody. Ukázalo se, že hospoda (EDIT Jiřan: a několik čajoven) tvořila podstatnou část jeho dnešního programu. Než jsem tam došla, musela jsem ještě zapózovat jednomu Barmánci, kterej se se mnou nutně chtěl vyfotit. Co na tom, že jsem byla naprosto splavená a umaštěná. 

S Jirgenem jsme si po pivu dali ještě vynikající mléčnej čaj. Už skoro při odchodu nás najednou oslovila dáma v letech od vedlejšího stolu perfektní angličtinou. Paní Kathleen uměla fajnově speakovat díky tomu, že maminka byla z Myanmaru a tatínek… ano, voják z Británie. Chvíli jsme si povídali a paní Kathleen nám říkala, že celá její rodina mluví perfektně a ať zítra přijdem na oběd. Že nás zve. Prý jestli máme rádi nudle a nebo rýži. No, nechtěli jsme jí otravovat, ale oběd s takovou dámou nás moc lákal! Tak jsme teda řekli že jíme všechno a vyměnili si kontakty. Za paní Kathleen jsme zaplatili její skromnou útratu a těšili se na zítra. V jedenáct se měla ozvat. Bohužel, neozvala se a nám přišlo hloupé vyvolávat dámě v letech a ptát se “tak co”. Na oběd tedy už nedošlo, ale nezlobili jsme se. I tak je totiž moc fajn potkávat plno sympatickejch a dobrosrdečnejch lidí.

29. a 30.12.

Flákali jsme se, Jirgenovi bylo nějak divně, nic jsme nedělali. Zajímavostí dne byl jen divnej gelovej nápoj s bazalkovýma semínkama nalejvanej z občích nádob. Je to bizár, polovinu skleničky jsme nenápadně vylili do nedalekého kanálku.

30. 12. flákání pokračovalo a my se večer vypravili na autobusák, odkud jsme měli koupený spoj do Mandalay, hlavního města Myanmaru. Tentokrát jsme rezignovali na vlak a dopřáli jsme si jako správní buržousti VIP autobus. Byl to teda velkej boj najít na autobusáku, kterej byl z centra města vzdálenej asi hodinu a půl jízdy MHD a rozlohou připomínal malou vesnici správného dopravce. Nejsme ale másla, takže jsme náš super pohodlný spoj s velkýma sedačkama, dekou, limonádou (jedinou nevýhodou je, že pak všichni cestující začnou nahlas krkat a to je hnus) a mega prostorem na nohy našli. Na čurpauze jsme ještě každý dostali kartáček, minipastu a takovou parfémovanou navlhčenou žínku, abychom mohli provést večerní hygienu. Moje ekologické já sice hodně zaplakalo, ale co nadělám.