235. – 236. den Mandalaj, Vaječnák a Nový rok

Do Mandalaye jsme dorazili hrozně brzy. Chvíli jsme koumali, jak bychom se dostali do hotelu, kterej jsme měli rezervovanej. Nakonec jsme si vzali výjimečně “uber tuktuk” jelikož to k hotelu bylo docela daleko a v sedm ráno se zkusili zeptat na předem rezervovaný pokojíček. Nečekaně byl plnej. Tak jsme jen odhodili batůžky a šli najít nějakou snídani. Dneska jsme se v Mandalay měli potkat i s Vaškem a když nám tak pěkně šla oslava Vánoc, chtěli jsme si dát repete a strávit společně silvestra s příchodem nového roku. 

Najít správný snídaňový podnik byl trochu oříšek, ale nakonec se nám to povedlo a my se octli v takové velké venkovní resturaco-jídelně se samejma místňákama. Dali jsme si moc dobrou snídani v podobě opečemýho chleba zaprášenýho cukrem (Shwe Pyi Moe Cafe) a jako bonus to bylo naprosto laciný. Poněvadž Vašek není ranní ptáče, tak jsme se s ním potkali až u kafe, který bylo vy-ni-ka-jí-cí. A ty palačinky co v kavárně dělali. Člověk.naprosto zapomněl, že se ocitl v Myanmaru a pokud by zavřel oči, stejně tak by si mohl připadat i na Vinohradech 🙂 (Given Coffee, až budete v Mandalay prosím pěkně, nevynechat!)

Hned po radostném setkání s naším starým kámošem se ukázalo, že Vašek je dneska zatím bezdomovcem, protože jeho hotel, kde strávil noc, je na večer vybookovaný. Dohodli jsme se proto že si skočí pro batůžek a zkusíme se zeptat na pokoj u nás. Nejen že se ukázalo, že náš hotel je taky vybookovaný až na poslední pokoj, ale taky to, že jsem nerezervovala dnešní noc, ale až tu na 31.2.2020!!! Naštěstí jsme ukořistili ten poslední volný pokoj. I tak to bylo takový upocený. Hned vedle vypínače větráku byly pojistky s odhalenými přívodními dráty. Stačilo sáhnout po vypínači po jednom pěti-pivu a jaký jsme byli… 

A tak jsme poděkovali a šli ubytovat Vaška o ulici vedle. Podle bookingu tu měl být alternativní hotel s pár volnými pokoji. Na recepci jsme tedy položili dotaz a ono ejhle. Booking prý kecá. Mají taky plno!!  Nechtělo se nám tomu moc věřit, ale byli neoblomní, tak to asi byla pravda. Mezitím, co se Vašek domáhal hesla na wifi, aby ukončil peripetii se sháněním střechy nad hlavou, k recepci přišel týpek a začal slečně na druhý straně pultíku líčil, že: „Áj nou tudej is párty dej. Its oukej, bat its van o klok end thér is big párty next tu maj rům.“ No a domáhal se, ať s tím něco provedou, že je teprv poledne a tak se jako podíval na nás ve stylu „že jo“ a my samozřejmě kolegiálně přitakali.  Zdálo se nám, že jeho english je dost podobná naší czenglish. A když se na nás pořádně otočil a na jeho triku zářil nápis “Bohemians Vršovice”, bylo nám hned všecko jasný. Zhruba takhle nějak proběhlo osudové setkání s Radkem. Nejsem si jistá jestli otázka, kam půjdem večer na pivo byla hned ta první, nebo až druhá, ale dohodli jsme se naprosto automaticky a velmi rychle. Pak už to šlo ráz na ráz. Vašek se ubytoval za rohem, takže jsme všichni bydleli v radiusu tak 500 metrů, jenom ten společný oběd byl trochu přešlap. Zamířili jsme totiž na naše předem načtené doporučení do vegetariánský restaurace, což by nám naši kamarádi ještě odpustili, ale to, že neměli PIVO… to teda nesli těžce. Zatím nám to Vašek s Radkem odpustili, ale těch řečí co jsme pak ještě slyšeli… 

Za odpoledne jsme chtěli stihnout koupačku v bazénu a potom zajít na největší turistickou atrakci a sice teakový most. Bohužel, abychom  zmákli být na mostě na západ slunce, tak se na bazén už nedostalo a jelikož měl Radek půjčenou motorku, my se chtěli nacpat s Vaškem do tuktuku. Už jsme to měli jen tak tak a tuktukář objednaný přes aplikaci bloudil všude jinde, jen ne trefit naší ulici. Kéž by Jiří neměl v aplikaci zadanou platební kartu. Tuktukář totiž nějak označil, že už jsme nasedli, což nebyla pravda, a tak nešlo cestu zrušit. Ani pomoc místních na telefonu nepomohla, proto jsme nakonec zvolili strategii, že nejrychlejši mu nadběhne a nanaviguje ho na místo, kde jsme čekali. Ufff. Ve finále jsme vyrazili, ale na západ jsme to stíhali jen taktak. Nicméně, v poslední den roku, kdy měli barmánci volno a turistů tu bylo tak tři půlky (a ještě neřádil corona virus) se to neukázalo jako dobrý nápad. 

Lidí tu bylo jak nas***o. Vašek se svojí sociální fóbií doslova vyskočil z tuktuku div ne za jízdy a řekl že se sejdeme za hodinu. My vydrželi a tušili, že potkat se tu s Radkem asi bude oříšek. Nakonec jsme se probojovali až k mostu (už i to byl porod) a vydali se tlačenkou dál, doprostřed. Naprosto jsem chápala Vaškovo pocity. Strašný. I když je to jistě nádherný místo, jednalo se o nejhorši zážitek na “turistický atrakci” co jsem kdy zažila. A Radek samozřejmě přijel na opačnou stranu mostu než my. Takže jsme museli dojít až doprostřed, abychom se tam potkali a zasmáli se celý tý situaci 😀 😀 😀

Po západu slunce (stejně byly mraky) naštěstí davy začaly rychle skákat do haldy přistavenejch autobusů a  odjíždět, tak už to nebylo tak “hustý”. My jsme v dobré víře, že se tuktuk problém nemůže opakovat dvakrát za sebou zavolali dalšího řidiče. Našel nás, my nasedli, vyrazil a… asi po 200 metrech mu to chcíplo. Prej problém se startováním. Museli bychom čekat hodinu, až mu to půjde znovu nahodit, nebo jinej tuktuk. Pane bože. Jaká je pravděpodobnost, že se tohle stane dvakrát za sebou. Nakonec nám vrátil prachy v cashi a my odjeli jiným pojízdným strojem. A to rovnou do hospody.  Radek už tam na nás čekal. Pivo na stole, k tomu buráky… Vynikající. Já jsem pořád vopruzovala s tím že bych si dala nějakýho panáčka, když je ten silvestr, ale mužům se do toho vůbec nechtělo. Po jídle mi ale konečně vyhověli (jestli to bylo tím, že už byli pivně uvolnění nebo že měl Vašek za chvilku narozeniny, to nevím, ale klaplo to). Dali jsme si placatku. Jistě si dokážete představit, že při takovém radostném českém večeru jsme nový rok vítali s nadšením. Domů jsme volali sice za zvuků rachejtlí (a že jich bylo) ale spíš než že bychom neslyšeli přes dělobuchy, tak si myslim že případná dechová zkouška by odhalila pár promile v krvi u každého z nás. Ostatně video kde ječím “happy new year” a fakt, že si Jiří nepamatoval s kým vším jsme o oné půlnoci mluvili hovoří asi za vše. Vybavuji si, že po půlnoci k nám napůl dosedl a napůl dopadl ke stolu místní totálně ožralej mladík a pořád nám chtěl upíjet (což jsme teda my naopak zase moc nechtěli s ním sdílet jednu  sklenici). Jestli si ale dobře pamatuju, docela rychle ho čapli jeho kamarádi, naložili ho na motorku kde se vezl jak pytel brambor a odfrčeli. My jsme slavili až do zavíračky (což bylo asi v jednu), povídali si o všem možným a nemožným takže jsem začínala nabývat dojmu, jako bych Vaška s Radkem znala už roky a ne pár dní a hodin a domů jsme došli nevíme jak. Personál v restauraci byl ale moc ochotný. Radkovi jeho motorku nachystali k odjezdu. Promile nepromile. Naštěstí dojel. Happy new year!

1. 1. 2020 Kocovina

Na Nový rok jsme se samozřejmě probudili a kocovinou. Takže nejlepší léčbou pro nás bylo kafe a avokádovej toust. Dorazil i Radek a myslim že toust taky ocenil. Vašek, chudák, musel už asi v sedm ráno vyrážet na letiště, tak jsme jen doufali že mu ti neuletělo (neuletělo).

Zbytek Nového roku byl ve znamení pěší turistiky. Po dlouhé době jsme opět nachodili tolik kilometrů co už dlouho ne. Když jsme se doplazili k bývalému královskému paláci (pardon, hradbám) narazili jsme na policejní boudu a zakázali nám tudy pokračovat. Turisti se musí vydat branou přesně na druhè straně hradeb a zaplatit vstupné. Jelikož jsme jenom k týhle bráně šli asi hodinu a půl, ani nás nehlo jít zkoušet jiné vchody a místo toho jsme si prohlídli orloj, tržnici a dali si u stánku na ulici naan s kari. Cestou do hotelu jsme si koupili v kavárně kávu jako suvenýr pro koloušky a zaplatili si autobus do Baganu na další den.