239. – 240. den Kalaw

5.1. cesta do Kalaw

V 7:00 nás dneska vyzvedl tuktuk a vyrazili jsme na autobusový nádraží kde jsme si přesedli do pidi autobusu. Skoro celej den jsme strávili na cestě. Ono je skoro jedno kam jedete v Myanmaru. Silnice jsou tak hrozný, že mi to vždycky přijde jako „skoro celej den“, někdy to trvá i déle :D. 

Když jsme odpoledne vystoupili v tomhle horskym městečku, zjistili jsme, že je to tu docela pěkný, malebný, obklopený kopečkama z každé strany. 

Jediný úkol byl opět najít kde budeme spát. Nakonec jsme skončili v Lily guest housu, u takový zvláštně zkroucený paní která vypadala že přijela z Indie… Kdybych se dneska měla znovu rozhodnout, už tam nejdu. Celý to tam bylo super špinavý a nestálo to za nic. Ani za těch pár korun co po nás chtěla, fuj. 

O moc víc než ubytovat se jsme dneska nestihli a nestalo se nic co by stálo za zmínku (krom toho odradit všechny od ubytování u Lily).

6.1. Kalaw

Po snídani jsme měli v plánu obhlídku městečka. Jako první jsme zamířili k vyhlídce od kláštera na město. Narazili jsme tu na plno selfiečkářů (asi) z Číny, jak se nakrucují s výhledem v zádech. Tak jsme se pokochali a zase sestoupili dolů do městečka. Mně hrozně lákala třpytivá pagoda, takže jsme nemohli vynechat zastávku u super blyštivého svatostánku posetého jenom zrcátky. Nikde jsem zatím podobné zdobení v Myanmaru neviděla a připomínalo mi to íránské mešity. 

Také jsme se nutně museli zastavit na nedalekém trhu. Už jsme jich navštívili opravdu plno (a pořád nás to baví) ale tenhle byl zase jeden z těch zajímavějších. Moc to tu nesmrdělo (až na typickou část s rybama) a měli tu plno koření, ale i šperky, květiny, ovoce a zeleninu, čaj, typické myanmarské křupky… Opravdu by bylo z čeho vybírat a pokud bychom si měli kde uvařit, tak bychom Jirku Babicu strčili s přehledem do kapsy. Bohužel ale, tu příležitost jsme neměli. A tak jsme taky skončili na obědě v nepálský restauraci, kde jsme si objednali extra mastnou rejži a rozdejchávali to množství omastku celou cestu na nádraží. To je krásná cihlová budova vybudovaná Brity za koloniální éry a stále dobře slouží svému původnímu účelu. Od nádraží, které nás zachránilo toaletou od jistého neštěstí, jsme pokračovali v dalším výšlapu. Tentokráte odlovit kešku u dalšího z chrámů na kopečku. Závěrečná fáze stoupání byla po schodech za doprovodu štěkajících psů, takže jsme nemohli zabloudit. Bohužel, výhled byl ale hodně zarostlý, takže jsme se dali rovnou do odlovu kešky. Okolo naprosto gigantického banyan tree (vůbec nemám tušení jak se to řekne česky) jsme prohledali všecko možný, ale… nenašli jsme nic :-(. Jirgena ale pořád lákal nedaleký vysílač a tak dlouho chodil okolo sem tam, až narazil na člověka, co vypadal jak údržbář a dohodl si s nim, že na vysílač může vylézt. Mně teda trochu polejvalo horko, jednak když jsem si představila barmskou nemocnici a jednak protože mám závratě a nikdo by mě nahoru nedostal ani za milion. Nakonec měl alespoň místo kešky adrenalinovej zážitek :D. 

Od vysílače jsme zvažovali jestli ještě půjdem prozkoumat další část městečka a já jsem hrozně chtěla do jeskyně s Buddhama – Shwe Oo Min Paya. Jirgen teda vypadal že už mu upadnou nohy, ale statečně ťapal po mém boku. Chtěli jsme to vzít zkratkou a… možná tušíte jak to dopadlo. Zkratka nám nevyšla, jelikož vedla přes nějakej vojenskej objekt, takže jsme se museli uplně vrátit, obejít ho a k jeskyni vstoupit po jediné možné cestě branou kde hlídali vojáci, Jiřan se tvářil nešťastně… Když jsme se museli zout a bosky šmatlat po chvílema mokrejch, chvílema zaprášenejch dlaždicích, myslela jsem že to už psychicky neunese (a zabije mě). Ale přežil a my si prohlídli jeskyni s neskutečným množstvím sošek Buddhů kam jen padl náš pohled. Nikdy jsem nic podobnýho neviděla a podle mě to za zacházku stálo. 

Odměnou Jiřanovi měl bejt mléčnej čaj a jídlo v čajovně, nicméně to bylo tak odporný a mastný, že ho to spíš málem dorazilo:D. Ještě že rybí vývar, kterej jsme dostali jako bonus k večeři jsem ochutnala prvním plným douškem já (a statečně jsem polkla bez poblinkání) myslím že to by na něj bylo pro dnešek už příliš 😀