241. – 242. den Pěšky z Kalaw k jezeru Inle

Dvou nebo tří denní treky k jezeru Inle s výchozím bodem v Kalaw jsou fakt populární. Po celém městečku je tak rozeseto plno agentur, které nabízejí „trekking“. My jsme se ale rozhodli, po zralém uvážení situace a načtení několika zkušeností od lidí, co to tak udělali již před námi, že vyrazíme sami. Bez nějaké skupiny a průvodce. 

Nechtěli jsme ale opakovat stejnou chybu jako v Gruzii a sice táhnout s sebou 12 kilovou krosnu plus jídlo a vodu a tak jsme se optali v agenturách čistě jen na možnost převozu batohu. Marně. Dokonce jsme zašli na místní autobusovou zastávku, protože hodit nějaký balík do autobusu a zaplatit řidiči je v Asii spolehlivější než pošta. Ale ani tady nám to nevyšlo. Asi to platí jenom pro místní…

Nezbylo tedy, než vyrazit s plnou polní jako vždy. První budík nastavený na sedmou jsme úspěšně zamáčkli a na cestu se vypravili až po deváté hodině. Moc daleko jsme ale nedošli. U nám důvěrně známého nádraží jsme neodolali a hned zase zasedli na malé plastové židličky a dali si v malé čajovně vy-ni-ka-jí-cí mléčnej čaj a placku s cizrnou. Moje nejoblíbenější snídaně v Barmě! Byla tu taková milá babi s dědou, že se nám až nechtělo vyrazit, ale když nás předešly dvě organizované skupinky každá o asi osmi lidech, tak jsme se přeci jen odlepili od židle a vyrazili. 

Prašná cesta trochu stoupala, ale nešlo o žádnou horskou nebo dokonce vysokohorskou turistiku. První úsek byl dokonce lemovanej borovicema a tak nám připadalo, jako kdybychom se doma vypravili na čundr. Sem tam jsme narazili na někoho z místních vedoucích své stádo bůvolů a skupiny s průvodcem jsme došli až u naší obědové zastávky. Bylo to u kouzelného domečku s krámkem a posezením, kde jsme si dali moc dobrou rejži a pivo na posilněnou. Ostatní v organizované skupině pak měli nasmlouvané jídlo u stánku naproti. Chvíli po nás dorazil ještě pár Němců, který taky putoval k jezeru po vlastní ose a o několik desítek minut jsem měla štěstí, že pan, řekněme Uwe (snad) nestačil zpozorovat jak se mi při čůrání otevřela kadibouda za domečkem, přičemž já si toho hnedka nevšimla a zkroucená nad tureckym záchodem jsem až o chvíli později blesku rychle reagovala na situaci natažením kalhot. 

Jakoby nic jsem se s Uwem minula přitom když jsem vystřelila z kadiboudy a Jiřího informovala že okamžitě odcházíme. 

Dál naše cesta vedla přes malebné vesničky a políčka, kde jsme s úsměvem zdravili „domorodce“ a oni nám úsměv vesele opláceli. V jedné z vesnic jsme potkali podomního prodejce na motorce s obřím košem vzadu zakrytým plachtou. Takovej moto family frost. Zrovna k němu běžela z domečku paní a tak jsme zvědavě koukali jak nakupuje asi deset velkých křupavých placek. To nás navnadilo a taky jsme to chtěli zkusit, takže jsme skromně koupili dvě a futrovali je za chůze. Nejdřív mi to chutnalo a připomínalo rýžové chlebíčky. Kusy slámy jsem z placky vždy vydloubla. Ale po vícero soustech jsem měla pocit jako kdybych jedla plesnivý seno se slepičincema a už jsem to za boha nemohla dojíst. Zbytek tak skončil nadrobený pro okolní ptáky.

U nedalekého kláštera jsme se rozhodovali, zda přespíme tady, nebo ještě budeme pokračovat a protože nebylo moc hodin a ještě jsme měli síly, rozhodli jsme se jít dál. Čím víc jsme urazili z naší trasy, tím krásnější byla krajina a vesničani všude kam oko dohlédlo pěstovali chilli. Při pozdním slunci to byl naprosto dechberoucí pohled na barmánky sklánějící se v kloboukách nad keříky kde sbíraly zralé papričky. 

Nakonec jsme do naší „cílové destinace“ dorazili s padající tmou a nechali se místními domorodci nanavigovat do jediného ubytovacího zařízení široko daleko. Narazili jsme tu na naše dva staré známé – Uweho a jeho ženu a… na Honzu s Evou. Taková náhodička potkat Čechy uprostřed ničeho v políčkách s chilli. Byli jsme z toho nadšený, hned jsme si začali sdělovat naše zážitky, třeba jak Honzu kousnul pes a hrdě nám ukazoval poslední snímek zachycující vteřiny před činem , vyměnili jsme si tipy na seriály (teda pardon, my jsme dostali hodně tipů ale zase tolik jsme jich nenabídli) a měli perfektní společnou veeeelkou večeři. Takhle jsme poseděli než… nám v devět vypnuli světlo a my se zavrtali v našich pokojíkách co vypadaly jako přestavěná stodola do velkejch chlupatejch dek. Musím podotknout, že onoho večera ještě zesílily mé antipatie vůči paní Lily z Kalaw, jelikož jsem objevila obří štípance na mejch stehnech a na zadku co ukrutně svědily a dle všeho odpovídaly okusu štěnic.Takže jsem spala tak na půl oka a děsila se, jestli si s sebou netáhnu nový kámošky z hmyzí říše. (Naštěstí to bylo dočasný a snad se mnou „kámošky“ nepokračovaly v cestě, protože pak už mě žrali jen klasicky komáři.) 

Další den jsme se probudili do chladnýho rána a tak jsme se sešli na snídani koncipovaný pro čtyři lidi, ale v pohodě by se nás najedlo tak šest, s Evou a Honzou stále obalený v chlupatejch dekách. Naprosto jsme se narvali ať máme sílu na dnešní výkon, rozloučili se a každý jsme zase šlapali opačným směrem. My k jezeru Inle a oni do Kalaw. 

Dnešní cesta už ale nebyla zdaleka tak poetická jako ta včerejší etapa. Krásné měnící se scenerie vystřídaly vyprahlé prašné cesty a nula stínu kam by se dalo schovat. Pozitivní bylo, že jsme už jen klesali. Trochu nám to připomínalo jižní Moravu ale ta je teda hezčí samozřejmě :-)). 

Odpoledne, když nás už docela přepadal hlad jsme zkusili poprosit u jednoho z krámků o čínskou polívku. To jsme neměli dělat. Asi půl hodiny nám na ohni ořejvali vodu, aby byla vroucí na zalití instantních nudlí a když je donesli tak je asi oboje zalili v jedné nádobě a potom rozdělili, takže první miska byla bez chuti a druhá byla absolutně přesolená glutamátem a pálila takovým způsobem, že se nedala žrát.

Aspoň že jsme měli nějaký zásoby a tak jsme si o pár kilometrů dál dali sardinky z plechovky přičuplí u krajnice, zmordovaný vedrem. Do konce výletu nám zbývalo asi ještě 10 kilometrů. Ty teda byly docela krizový. Vzpruhou nám byl rozhovor na DVTV s hodinovým manželem z Letné. Díky DVTV jsme poslední kilometry důstojně zvládli a po 25 kilometrech v nohách jsme dorazili k jezeru, ovšem na tu stanu, kde nejsou žádná ubytování a potřebovali jsme se dostat na přívoz který by nás svezl přes celé jezero (odhadem prý tak 45 min cesty). No jo, ale v 6 večer už přívoz nejezdil. Zkusili jsme tedy to, co nám vždy šlo dobře. Stop. A ani ne za deset minut jsme odchytli auto. Pán s paní zrovna odjížděli od příbuzných, korbu mini náklaďáčku naplněnou zásobama jídla a my si mohli naskočit mezi bedýnky s pomerančema. Díky! Byli uplně zlatý. Ještě nám dali pomeranč na cestu. Asi za pět kilometrů pán znovu přibržďoval a už se na korbu nakládaly dvě kola a k tomu dva zoufalí Francouzi. Tihle zachránci zbloudilých cizinců nás takhle odvezli až do Nyaungshwe, kde jsme dneska měli ubytování a myslím že to bylo něco dobře přes dvacet kilometrů, možná i třicet. Chtěli jsme jim nějak poděkovat, ale nebylo moc jak, tak jsme jim alespoň na výraz díků dali slunečnicová semínka, která jsme měli v batohu a rozloučili jsme se. 

Od mostku, kde jsme „vystoupili“ už to byl jen kousek k našemu hotelu. Po dlouhé době čistému a pohodlnému ubytování a hlavně! V košíku tu ležely čerstvě narozený malý šťeňata, takže jako bonus jsme každou volnou chvilku chodili pozorovat miniaturní psy a ňuhňat je. 

Odměnou, že jsme došli a neupadly nám nohy byla večeře s Vaječňáčkem v indoš restauraci. Po jídle jsme už jen usnuli ani nevím jak, a to, že mi po dvou dnech chůze zčernaly nehty na obou palcích nohou jsem zjistila až další den… O bože, snad neupadnou! Bojim se ale že spíš jo 🙁