Po 2 dnech a 50km chůze máme namožené všecko, zejména nohy. Chodíme jako kachny. Celý den tedy neděláme nic a máme poslední rozlučku s Vaječňákem. Fakt poslední. Líčil nám, jak nádherný je výlet na jezero a dokonce nám donesl suvenýr. Pacholek. Nás úplně dojal. Slibujeme si sraz v Praze.

10.1. Výlet na jezero Inle

Včera nám stihnul Vaječňák vyprávět zážitky z jeho včerejší projížďky po jezeru Inle a my jsme pořád zvažovali jakou formou výlet po jezeře realizovat, až jsme se nakonec dohodli s jeho panem kormidelníkem, že nás taky proveze.

Dorazili jsme tedy dnes v osm ráno na smluvené místo v kanálu vedoucím z jezera a opravdu, už na nás čekali pán o něco málo starší než můj táta, ale ve tváři měl vepsanej celej dlooouhej život a jeho syn – kapitán. 

V kapse jsme měli připravené drobné Kyaty, jelikož přeci jen už se jedná o jednu z největších turistických atrakcí a tak jsou všichni obchodníci, rybáři a ostatní řemeslníci rádi za drobný bakšiš. 

Když jsme vyrazili z úzkého kanálu na jezero, tak se jako první začali předvádět místní rybáři, pádlující nohou kteří dělali neuvěřitelné kejkle s koši na ryby. My jsme ale nechtěli hned zrána zastavovat a fotit je proti světlu, takže jak rychle začali představení, tak rychle skončili a my zastavili až ve stříbrném obchůdku. Tam nás provedli, ukázali nám celý proces výroby, nabídli čaj, ukázali šperky a… chvíli po nás dorazili jinou loďkou další Češi. Opravdu jsme nepotkali tolik Čechů za naši cestu jako tady v Barmě. 

Od stříbrného obchůdku, kde jsme ještě odolali nákupu jsme se stavili v krámku „dlouhých krků“. Sice mi to bylo docela trapný, že mají živnost vystavenou na vystavování dam se zničeným krkem plným obručí, nicméně nikdy jsem to na živo neviděla a tak má zvědavost byla silnější než já. Chudák paní když jsem je viděla a hlavně ai potěžkala to „závaží“ které tam měli vystavené. Musí to teda bejt pěknej vopruz. Dali jsme jim alespoň nějaké šušně do ošatky, po naléhání ať se s nima vyfotíme mi Jirgen obstaral jednu strašnou fotku a mohli jsme frčet dál.

Tentokráte byla zastávka u kláštera. Cesta k němu vedla dlouhým podloubím plným krámků

a když jsme vyfuněli až nahoru k chrámu, mohli jsme se procházet mezi neskutečným množství stúp různých tvarů i velikostí. Nejen chrám ale i cesta stála za to. Potkali jsme tu hrozně fotogenickou paní která si vydělávala drobný pózováním s doutníkem, dole u řeky praly ženský prádlo a mlátily do něj klackem a tak jsme se kochali oči na vrch hlavy. 

Sice se plížilo pomalu poledne, ale my už měli hroznej hlad. Tak jsme našim mořským vlkům naznačili, jestli by teď nemohla rovnou být pauza na jídlo, jelikož nám škrundá v žaludku. Naštěstí to nebyl problém a tak nás zavezli do nějaké (asi) nasmlouvané restaurace a my se nacpali s výhledem na jezero. 

Asi nejvíc se nám líbilo, jak to celé na jezeře žije. Krom lodí s turistama tu totiž normálně bydlí lidi v dřevěných domech na kůlech a není jich vůbec málo. Bylo fascinující pozorovat jak se na jezeře odehrává všecko. Jak perou prádlo, jak se jezdí navštěvovat v loďkách co byly skoro k nerozeznání od necek, někteří tu podnikají a mají otevřené stánky pro turisty, někteří pro místňáky, jsou tu chrámy, dokonce přímo na vodě pěstují vyhlášená rajčata. No a to vám povim ty byly. Dlouho jsem nejedla tak dobrý rajče. A salát s arašídovou zálivkou z rajčat, buď úplně zralých červených nebo ze zelených, no tak ten se stal rozhodně mým nejoblíbenějším jídlem v téhle zemi.

Ale zpátky do loďky. 

Po obědě a pořádném křižování mezi úzkými kanály v jezerních vesničkách jsme zastavili u dalšího z chrámů. Člověk si tu musel nechat boty dokonce už v lodi a po celém prostranství okolo a uvnitř svatostánku se chodilo tradičně bosky. Tady mě teda trochu obtěžovala neodbytnost místních prodejkyň květin, které mi je neustále vnucovaly, ale po několika metrech jsem je naštěstí setřásla. 

Musím jen říct, že jsme takoví neznabozi, že víc než interiér nás zaujaly okolní stánky s šanskýma nudlema. (Nudle, rajčatová omáčka, malé kousky masa, bylinky.)

A při odjezdu taky čerstvý kokos na zapití. Ty prodávala přímo babča z lodi, tak jsme jeden koupili pro nás a jeden pro naše šoféry. Oni teda neuměli skoro anglicky, tak jsme se dorozumívali hlavně nonverbální pantomimickou formou komunikace. 

S kokosama v ruce jsme vyrazili na další zastávku určenou pro nákup. A tentokrát jsme už neodolali. Jednalo se totiž o továrničku kde tradičním způsobem zpracovávali bavlnu, hedvábí a lotus. Vše se tu dělalo manuálně od A do Z (nebo to tak alespoň vypadalo a tvrdili nám to) a nejvíc fascinující pro mě byl lotus, kterej je dokonce dražším matriálem než hedvábí. Má totiž skvělý vlastnosti. V létě chladí, v zimě hřeje a na dotek je úžasně příjemnej. 

My jsme nakonec v krámku pořídili košili pro Jiřana a bavlněnou šáličku jako dárek. Vyfešákovaný jsme si ještě loupli čaj a pár panáků rýžovice na zápraží dřevěného domku a mohli jsme zase frčet. 

Souhlasili jsme s další zastávkou u ručně dělaných doutníčků. Baba od doutníčků byla přísná. Tři mladý holčiny rolovaly jako o život a já musela fascinovaně zírat jak jim to mizí pod rukama a jedou jak stro – srolovat, naplnit, zalepit, zastřinout a znovu… Baba se na nás usmála, zeptala se jestli kouříme, my odpověděli že nekouříme a tím jsme pro ní skončili :D. Co na tom že bychom třeba koupili pro někoho jiného. Nezájem. No. Tak jsme pozorovali chvíli holky jak balej, trochu se na něco optali, hodili jim do kasičky šušeň jako odškodný že nekouříme (sorry jako) a jelo se dál. 

Tentokrát jsme s naší loďkou zamířili k rajčatovejm záhonům. Představte si hustě prorostlý keře plovoucí přímo na hladině jezera. Špičkou lodi jsme to zapíchli do jednoho z těhle „koberců“ a náš kapitán mi ukazoval jen ať vylezu, že se můžu sama přesvědčit… tak jsem vylezla a opravdu se to s člověkem nepotopilo, jenom měl hrozně mokro v botech :D. 

Naproti záhonům byl klášter Nga Phe Kyaung, neboli Klášter skákajících koček. Dřevěná stavba s výhledem na rajčatové záhony a krámky okolo. Rozhodně se mi tu líbilo víc než v předchozím chrámu, ale už jsme byli doca nasycení všema dojmama, takže výhledy z mola jsem nechali instagramovým selfiečkářům a po prohlídce nasedli zas do loďky abychom se vydali na zpáteční cestu přes jezero na pevninu. 

Zrovna bylo moc pěkné světlo, slunce pomalu začínalo sestupovat a než jsme zajeli do  kanálu, viděli jsme opět rybáře pádlující nohou. Tentokrát jsme je nechtěli promeškat, tak nám kormidelník zajel k jejich loďce a děda začal pádlovat a ukazovat svoje úlovky. Chtěli jsme mu dát malej bakšiš, obzvlášť, když jsme se všude dočetli že plno z nich už pádluje nohou zrovna kvůli turistům, jejich fotkám a následnému proviantu. Ale děda se jen smál červenýma zubama a nic nechtěl. Říkala jsem si, že mu možná ty prachy dávám nějak špatně. Zkusila jsem to ještě jednou, ale prostě si je za boha nechtěl vzít. Tak jsem je zase schovala do kapsy a byli jsme rádi, že tenhle chlapík nebyl z těch, co by to dělali účelově, ale měl fakt radost z toho že nám ukázal úlovek (takový čudly měl v loďce).

Zážitků jsme pro dnešní den měli víc než dost a na vodě jsme strávili celý den, takže jsme vystupovali naprosto nasycení dojmy a rovnou z loďky jsme se vrhli na rajčatový saláty, který byly dneska ještě víc boží, když jsme na vlastní oči viděli jak se ty červený koule pěstujou.

11.1. Jedeme dál

Celej den jsme se přesouvali od jezera Inle. Náš řidič byl šílenec a cesta byla taktéž šílená. Ještě že jsme měli na sváču náš oblíbenej rajčatovej salát. Sice nám začal trochu vytejkat do pytlíku, takže když jsme se našeho stevarda tali na pytlík, asi myslel že jdeme blinkat a dal nám raději dva, ale zmákli jsme to bez vrhání.

Ony některý ty úseky k tomu až vybízely. Odér kuliček na moly z klimatizace v kombinaci s z repráků se linoucí modlitební nekonečnou hudební kulisou óóm vydávanou správně hrdelním hlasem v kombinaci s děravou nezpevněnou cestou kterou tam spravujou stylem že ženský v žabkách nosej v koších na hlavách šutry a štěrk… nic extra pro žaludek plný rajčat.