Ráno jsme byli vyplivnuti ve Hpa An u křižovatky kousek od místních slavných hodin, zamžourali očima a šli hledat ubytování. V prvním guest housu měli plno, v údajně nejlevnějším ubytování ve městě sice měli pár volných pokojů, nicméně to vypadalo jako dům hrůzy a mně se vybavil pokojík u paní Lily a neidentifikovatelné štípance… takže jsme si řekli že se zkusíme porozhlédnout ještě jinde a kdyžtak se vrátíme. V dalším motelu na nás zase vybafli pro nás neakceptovatelnou cenu a tak jsme nakonec skončili v ani ne nejlacinějším, ani ne nejdražším, ani ne nejšpinavějším, ani ne nejčistším motelu. Uf. A trvalo to tak dlouho, že jsme šli rovnou na oběd  Ještě před tím nám úspěšně shořela nabíječka na mobily, protože v celém městě neustále vypadával proud a zapínal se generátor, tak to udělalo prd, rána jak z děla a bylo po ní. Naštěstí to odnesl jen ten konektor co se strká do zásuvky, ale i tak, to pro nás byla velká ztráta… 

Po o jsme se pocourali po městě, kde jsme neshledali nic moc zajímavého. Hodiny už jsme viděli taky rybníček s mostkem a přilehlý malý odpolední trh, „multikulti“ čtvrť… Spíš nás zajímalo kde si půjčíme motorku, abychom mohli další den omrknout vyhlášené obří jeskyně nedaleko městečka. 

Optali jsme se v hostelu kde nám slíbili stroj po sedmé večerní. A jak řekli, to i splnili. Nicméně my měli trochu potíž, jelikož jsme si potřebovali na zaplacení motorky vybrat z bankomatu, ale jak nešel proud, tak nefungovaly ani bankomaty. Nám zbývalo pár kaček na jídlo, ale nikoliv na motorku. V Asii, natož v Barmě ale není nic nemožné, takže nám motorku půjčili na dobré slovo, ani pas si nevzali „do zástavy“  a prý že zaplatíme zítra. To by se u nás teda fakt nestalo. Poděkovali jsme a zkusili se zeptat u několika hotelů, jestli neběží někde generátor co by držel při životě i bankomat, bohužel bez úspěchu, takže jsme naši pozornost začali soustředit na jídlo. Omrkli jsme večerní trh, ale nic nás tu vyloženě nezaujalo, takže jsme skončili v jedný venkovní restauraci, kde to bylo děsně romantický, jelikož vše osvětlovaly jenom svíčky (nešel proud, ne že by to byla losh restaurace kam si musíte obléct super šaty a oblek) a okolo člověk tušil velkou zahradu. Líbilo se mi, že celej podnik byl založenej na tom, že dával pracovní příležitost znevýhodněným lidem z venkova. A tak se nás pořád ptali jestli máme všechno a byli hrozně milí (v Myanmaru to znamená maximální možnou míru excelentního zákaznického servisu a člověk má pocit že mu donesou co mu na očích uvidí, o jejich úsměvu se snad ani nemusím zmiňovat).

Po hezkém zakončení dne, kdy se toho moc nestalo, se nám nakonec dokonce podařilo vybrat asi z jediného fungujícího bankomatu v okolí, jenom kvůli tomu Jiří musel přelézt kovovej plot, ale to mu samozřejmě nedělalo problém 🙂

13.1. Výlet po okolí Hpa An

Motorku jsme měli půjčenou už ze včera a tak jsme, nikoliv podle původního plánu na východ slunce, ale hezky až po snídani, vyrazili směr jeskyně. V okolí Hpa An je totiž hned několik velkých jeskyň co stojí za prohlídnutí. 

Jako první jsme náš skútřík zaparkovali u Mahar Sadan jeskyně. Nejprve jsme se šli rozhlédnout podél krámků s jídlem za roh masivu, kde byla malá kavárnička, kadibouda a vyschlé kanály, kam se asi dá při vyšším stavu vody přijet loďkou rovnou z jeskyně. Takhle tu ale bylo pusto a prázdno, tak jsme alespoň využili té kadiboudy a tak jsme se jali vracet k hlavnímu vchodu do jeskyně stějně jak, jako jsme sem přišli. Zhruba v půlce cesty jsme narazili na pána, kterej obíral listy z mízkého stromečku a nedalo nám to, abychom nešli blíž podívat se co to očesává. Nemohli jsme za boha přijít na to, co jsou ty malé zelené lístky zač. Pán se ale usmíval a ukazoval, ať si jeden dáme rovnou do pusy a zkusíme ho ochutnat. Bylo to dobrý, jako šťovík, špatně nám po tom nebylo a ani žádné stavy změněného vědomí se nedostavily. Co to ale bylo netušíme. 

U vstupu do jeskyně mnich vyžadoval jako vstupné příspěvek (asi) na klášter, takže jsem vhodila šušně do přistrkované mísy a šli jsme se (samozřejmě bosky!) projít po jeskyni. Ta byla plná buddhů a ve střední části výstředně nasvícená barevnýma světýlkama. Nad hlavou jsme tušili netopýry (i cejtili jejich smrádek)  a tak to trochu kazilo zážitek z jeskyně, že jsme museli šmatlat mezi netopýříma bobkama. Ale abych byla spravedlivá, tak jich tam zase tolik nebylo. Naštěstí. Na konci jeskyně jsme narazili na vyschlou řeku a pár restaurací s otravně hlasitou hudbou. Kousek odtud po lávce mezi políčky se dalo dojít do další z jeskyní. Nakoukli jsme i sem a opět se netopýří diskotékou vrátili zpátky ke skútru. 

Cestou k další z jeskyní jsme si chtěli dát oběd v thajské restauraci, ale paní nás naprosto vyiignorovala a navíc jsme pochopili že na menu byly pouze ryby. A to jsme jíst nechtěli. Uspěli jsme na druhý pokus ve velké venkovní restauraci, kde jsme se dokonale narvali sladkokyselým kuřetem a chvíli po jídle jsme museli odpočívat, než jsme se mohli vůbec pohnout a jet dál.

Po o už jsme si to ale zase šinuli dál. Do Kaw Ka Thaung jeskyně, kde je největším trhákem malá komůrka s něčím, co jsem důvěrně nazvala buddhův vlas. Člověk musí prolézt do nejzadnější části jeskyně, kde je tma a jen spoře osvětlená vitrínka s lupou mířící na cosi, co netuším co je, ale jak jsem zmínila výš, my si to pro sebe považovali za vlas. Ale podívaná je to zajímavá, už kvůli atmosféře. 

Zvenčí byla jeskyně lemovaná zástupem soch mnichů a za rohem byl pěknej bazének s vyvěrajícím teplým pramenem. Nějaký kluci se tu sice koupali, ale my jsme jenom poseděli v jedné z restaurací kde jsme si dali limetkovej džus a kochali se políčkama v dáli a taky jsem tu poprvé viděla čápa v letu. Nebo tak alespvypadal. Omladina kousek od našeho stolu tu hrála na kytaru a bylo to hrozně fajn. Žádný šílený řvoucí remixy pouštěný z mobilu, ale pěkně živá hudba co připomínala naše békání u táboráku. Rázem jako kdybych zas byla na táboře, vybavilo se mi kolik večerů jsme prohulákaly s Bárou naše oblíbený odrhovačky.

Jednou z posledních zastávek měl být výšlap na horu Zwegabin. Prý je to docela vejšlap. Tak koukáme, kudy začít s výstupem a hle, mnich. A velká mísa před nim. Prej ať zaplatíme „vstupný“ = dar mnichům. Dáme tedy nějaké peníze do mísy a že jdeme. Mnich ale že to ne, že turisti mají fixně stanovenou výši „daru“ za výšlap. Ty výše byla na jednoho stejná jako půjčení motorky na jeden den. Samozřejmě to platilo pouze pro turisty. Mě to vždycky tak urazí tohleto… no tak hádejte co, nikam jsem nevyšlapovali. Nejsem blázen. To radši podpořim nějakou babču „podnikatelku“ a koupim si u ní večeři za to. 

Nad „dvojím vstupným“ jsme teda jen mávli rukou a vrátili se zpět do města. Tady jsme odevzdali motorku, zaplatili a přemýšleli, do jakého městečka pojedem zítra.