248. den Naše milované Mawlamyine

Nakonec volba, kam jet dál, nebyla vůbec těžká jelikož v Mawlamyine se nám hrozně líbilo. Tak jsme se tu měli v plánu zastavit alespoň ještě na jednu noc. Po snídani jsme se pomalu sbalili a došourali na zastávku autobusu nedaleko hodin. Už tu čekalo pár lidí, a tak jsme měli jistotu že čekáme na správném místě. Pán od stánku se žvejkánim nám dokonce nabídnul jeho malou stoličku, abychom si mohli sednout do úzkého pruhu stínu protože zrovna pěkně pražilo sluníčko. Poděkovali jsme a chvíli vydrželi sedět, časem jsme naši sesli „posunuli“ paní babičce co čekala opodál. Během toho jsme pozorovali Barmánky jak s naprostou samozřejmostí nosí velký naložený talíře s jídlem a prodávají ovoce kolemjdoucím. Vše naprosto s elegancí a grácií, ani náznak zaváhání nebo nejistoty jestli jim tác z hlavy nespadne. Netrvalo to nakonec ani moc dlouho a dorazil náš autobus. Krásně rozhrkaná plechová záležitost, která za jízdy strašně natřásala. 56 kilometrů jsme jeli asi dvě hodiny… ale cesta to byla oproti té předchozí, velmi pohodlná 🙂

V Mawlamyine jsme hned věděli kde se ubytovat a kde se najíst. Jen co jsme dostali pokojík, napsali jsme našemu kámošovi Rawovi, který nás vzal na ostrov když jsme se tu naposled objevili. Chtěli jsme mu udělat radost a ještě ho vidět a tak jsme mu napsali že pokud má čas, zveme ho na večeři. Naštěstí nebyl nikde na výletě s žádnými turisty a mohli jsme se tak potkat v restauraci dle jeho výběru. Těšili jsme se nejen na něj, ale také proto, že se jednalo o speciální podnik, kam chodí všichni důležití lidé z města a je vyhlášený mezi místními. Večer prý bude i živá hudba, říkal. My byli samozřejmě hrozně zvědaví a moc rádi, že jsme se mohli ještě potkat. 

Upřímně by mě samu od sebe nenapadlo do týhle restaurace jen tak zajít – temná, velká místnost osvětlená tlumenejma světlama a malé pódium…  Bylo tu pěkně narváno místňákama. My jsme zasedli ke stolu a objednali večeři. A k tomu pivo a další a další. Povídali jsme si o všem možným, nás především zajímal život v Myanmaru a tak jsme už asi po stopadesátý zjistili, jak mají Barmánci těžkej život svázanej tradicema a zvyklostma, nicméně to bylo hrozně fajn povídání. 

Za chvíli na scéně začal hrát na kytaru dlouhovlasý týpek a když měl pauzu Raw nám ho představil. Jednalo se o (dle jeho slov) nejlepšího kytaristu ve městě a bylo vidět, že je to pro Rawa skutečná osobnost a bere jako poctu fakt že si k nám přisedl, představil se nám a vypil s náma pivo. (Anglicky neuměl ani slovo, ale Raw tlumočil.)

Jaké bylo naše překvapení, když po první pauze začala postupně chodit na podium celá hospoda a z pana kytaristy si vlastně udělali jukebox a rozjeli naprostou show. Kdo z hospody nezpíval, jako kdyby nebyl (třeba my). Kytarista hrál jednu vypalovačku za druhou (flusaje u toho krvavě rudej betel do předem připravenýho kbelíku) a co písnička to jiný interpret, ale zpívat uměli všichni. A jak. Každý z nich to prožíval tak, že Celine Dion by se mohla jít zahrabat. Najednou vyskočil ze své židle i Raw a zazpíval pro nás a teda taky pro jeho bývalou dívku, přičemž bylo vidět že ho dost trápí fakt, že je bývalá. Asi by to nebylo na zlatýho slavíka, ale nám to přišlo famózní, úžasný a nejlepší a měli jsme husí kůži. Hlavně. Milujeme to jejich békání a kytaru! Naprosto jsme si to užívali. 

Postupem večera si k nám přisedl i místní učitel angličtiny. I když… nebyli jsme si jistí, jestli to byl nejprv pan učitel a teď je to paní učitelka, nebo to teprv bude paní učitelka… ale nám to bylo docela jedno. Spíš mě mnihem víc zajímalo jak to v Myanmaru funguje ve škole, co třeba soukromá výuka a všecko kolem. 

Jak večer pokročil a podnik  se pomalu vyprazdňoval, tak k nám nakonec přisedl znovu kytarista a ani nevíme jak, najednou jsme byli poslední narvaný stůl a slezli se k nám všichni co tu zbyli. 

Na Rawovi bylo vidět, že se to nestává tak často a je to pro něj pocta sedět po boku pro něj tak vážených lidí. Dali jsme si tedy ještě pivo s účou a ostatníma čumilama a pak se všichni rozprchli k domovu. 

Bylo už dost pozdě, my měli už něco upito, takže když jsme se loučili s naším jediným kamarádem z Myanmaru, četli jsme mu na očích že je rád za to co jsme dneska večer spolu zažili. My jsme z toho byli taky takoví nesví. Měli jsme velkou radost, že jsme ho mohli pozvat na večeři, že jsme měli šanci se ještě jednou potkat, že jsme si to užili a taky sobecky že jsme v téhle krásné zemi jen na návštěvě, protože život tady není vůbec jednoduchý.

Cestou do postele jsme mohli ještě 3 kilometry o všem přemýšlet a nechávat to doznít. Sice už bylo pozdě po půlnoci, ale potkávali jsme skupinky omladiny jak popíjeli u pobřeží a zdravili jsme se s nimi veselým Hello, Mingalaba, How are you? a cestou kolem kotviště malých dřevěných loděk jsem zamačkávala reálný breky, když jsme viděli jak na těch maličkých pramičkách spí rybáři zakrytí tenkou dekou a jak mají na tý lodi sbalenej celej jejich život… 

Tak jsme si říkali že máme v životě hrozný štěstí a je dobrý to vidět a uvědomit si to.