Z ubytování jsme se přesunuli na autobusák, abychom zjistili, v kolik nám to pojede do Dawei (když jsme se ptali pana domácího, poradil nám, ať se zeptáme na autobusáku :D). Zjistili jsme, že jede jediný autobus a to v pět odpoledne. A není to autobus, ale minibus. Při vzpomínce na vietnamský minibus víc naložený rejží než lidma jsem se trochu opotila, ale co, jiný prostě nejede, tak uvidíme. 

No a jelikož jsme měli do odjezdu několik hodin, ale nechtělo se nám už nikde trajdat a už vubec ne s krosnama, tak jsme se uklidili do nedaleké restaurace a tak jsme průběžným jedením a pitím limetkových džusů strávili celé odpoledne. Poslední hodinu před odjezdem jsme si už jen koupili sváču do autobusu, vybrali Kyaty a čekali na autobusáku co se bude dít. Jirgen si stačil ještě dát v boudě prodavačů jízdenek s jejich svolením šlofíka na rohoži a já fascinovaně sledovala pasažéry jedoucí ve druhém patře minibusu. Chápejte, seděli na střeše a drželi se zahrádky. Toho času teda jejich dopravní prostředek stál a oni jen ze střechy flusali na zem, kupovali si ovoce od prodavaček co měli zboží na hlavě a zbytky házeli na zem. 

My jsme ještě před pátou zjistili, že nás šoupli do minibusu až dozadu. No to teda prosím ne. Devět hodin jízdy vzadu, to radši pojedu další den. A tak jsme důrazně panu prodavači jízdenek vysvětlovali, že nutně potřebujeme sedadla vepředu, fakt že jo. Ať se koukne jak máme dlouhý nohy. Naštěstí se slitoval, někam zavolal a řekl že oukej. Sedadla vepředu. A za chvíli už tu brzdil náš autobus, s řádně narvaným zavazadlovým prostorem (batohy na střechu prosím neeee) a opravdu, mohli jsme na první sedačku vedle slečny co dokonale ovládala pestré zkroucené pozice s nohama zamotanýma jak dračí smyčka. Za náma seděl pár Němců a několik místnňáků. Vedle řidiče ještě taková vážená paní, evidentně na místní poměry z dobře situované rodiny. Na střeše nula pasažérů a náš řidič nebyl vrah, spíš jsem se pak bála aby neusnul za volantem. 

Ale to se nestalo :-). Párkrát jsme museli ukázat pas na check pointech, měli jsme pár zastávek a ve dvě ráno jsme konečně byli na místě. Hurá. 

Sotva řidič stačil zabrzdit, už strkal do auta hlavu tak milion tuktukářů a volal „hotel, hotel“ „which hotel“. Německý pár hned odpovídal a ještě ani nevystoupil a ptal se „how much“ a kývl hned na první nesmyslnou částku. My jsme tedy tak zjistili, že míříme do stejného ubytování, ale rozhodně jsem ve dvě ráno neměla náladu vystřelit z autobusu a okamžitě se nechat „urvat“ tuktukářem. 

Tak jsme seděli, sbírali se a já viděla že dáma z přední sedačky ukazuje na mapě něco řidiči autobusu a říká jméno jejího hotelu, přičemž on přikyvuje.  A tak jsem se slušně dámy zeptala kde bydlí a protože to nebylo daleko od nás, zak zda bychom mohli jet s ní. 

Ejhle, ono to možné bylo. Řekla jen, ať počkáme deset minut, protože řidič musel odevzdat nějaké balíčky a potom nás dovezl deset kilometrů do města, až zastavil přímo před naším ubytováním. 

Tímto děkujeme ochotnému řidiči i paní co přijela na návštěvu z Rangúnu. Naši dva západní sousedé už byli dávno ubytovaní, nicméně na nás čekali dva kluci z recepce a jakmile jsme zastavili před vchodem, už nám běželi naproti a brali minze zad krosnu, aby ji odnesli až do pokoje. No jak říkám. Jsou to zlatí lidé. Dohodli jsme se, že vše podstatné, jako vyplnění údajů z našeho cestovního pasu a platbu provedeme ráno…

16.1. Objevujeme Dawei

Potom, co jsme se pořádně prospali jsme se vydali prozkoumat Dawei. Dali jsme si v takový správně chlapácký kavárně mléčnej čaj a taky se k nám dostala novinka o zásnubách našich kamarádů. Panečku, gratulujeme, doufáme, že svatba bude až za rok, abychom ji nezmeškali :-). Po čaji jsme bloumali v uličkách mezi starými dřevěnými domy a zdálo se, že Daweije takové sympatické ospalé městečko. Jeden dům se nám hrozně líbil a protože to nebyl jen tak obyčejný domeček, nýbrž kavárna, poseděli jsme tu na limonádě. Odnaproti z domu se ozvývala hlasitá hudba a pořád tam někdo chodil. Mysleli jsme, že to je nějaký náboženský obřad a vlastně jsme se ani moc nemýlili, poněvadž šlo o pohřeb. Čučeli jsme chvíli na pohřeb a jeden z místňáků z čajovny se nám snažil popsat jak to chodí, ale bohužel neuměl moc dobře anglicky. Jedno bylo jisté. Pohřbu se účastnilo hrozně moc lidí, včetně vozíku plno mnišek v růžových hábitech a rozhodně tu neplatí že by se na pohřeb chodilo v oblečení černé barvy. Potom co naložili rakev do pohřebního auta, vydali se všichni průvodem (aut) za ní, pravděpodobně na hřbitov. 

Přežraní asijskýma jídlama jsme byli nadšený, když jsme objevili bufáč s hamburgreama, takže naše veškerý stravování v Dawei se odehrávalo v bistru. Po jídle jsme ještě omrkli místní tržiště a abychom od sebe měli na chvíli klid, já šla domu a Jirgen si bloumal sám po městě.

17.1. Chlupatý žabky a pláž

Dneska bylo hlavním úkolem sehnat motorku. Cestou k vytipované půjčovně jsme se stavili v jednom z místních obchoďáků. Chtěli jsme totiž omrknout suvenýry jako kafe a čaj, tamarindové vločky/bonbony…

Nicméně k našemu velkému zklamání jsme zjistili, že tu žádné dobré barmské kafe ani čaj nemajína jsou tu k sehnání jen instantní šmakulády. Ach ouvej. Co mi alespoň vykouzlilo úsměv na tváři byl velký výběr „chlupatých“ semišových žabek, který nosí v Barmě uplně každý. Já jsem po nich hrozně toužila a cena v přepočtu asi 30 Kč mě jen utvrdila v nákupu, takže alespoň něco se nám tu podařilo ukořistit. 

Pak už byla řadě opravdu ta motorka. Upsali jsme se k půjčce na jeden den a vyrazili na pláž. Ta nejbližší je vzdušnou čarou opravdu kousek, ale protože je na poloostrově, cesta chvilku trvá… a tak jsme kroužili seprentynama po vesničkách, kolem hromad odpadků, až jsme zaparkovali přímo v písku na liduprázdné pláži plné stánků s cetkama z Číny a vylidněnýma restauracema. 

Ke koupání to tu moc nevybízelo, ale posezení v křesílkách s kokosem a pivem bylo vynikající. Zevlovali jsme tu celé odpoledne a užívali si distančně moře. Pár místňáků se tu koupalo, ale moc jich nebylo. Hlavně byli zase celí oblečení i při plavání v moři. To je nejujetější asijská záležitost. Koupat se v řece nebo moři komplet oblečenej…

Kdybychom měli víc času a byli míň leniví, dalo se jet na motorce až na jih poloostrova, kde měly být lepší pláže. Zase tam ale nebylo moc možností ubytování a cesta trvala pár hodin. Vzhledem k tomu, že nám pozítří končila platnost víz, tak se nám už nevyplatilo se přesouvat do některého z „resortů“, alespoň jsme to tak vnímali. A tak jsme po odpoledni u móře vyrazili zase nazpátek. Zkusili jsme ještě zastavit u obchodu se suvenýrama, ale nic moc zajímavého tu neměli, sušené ryby nás nelákaly. Tak jsme den zakončili večeří a seriálama.

18. 1. Chlast slast a poslední večer v Barmě

Dneska jsme chtěli a měli vyrazit s půjčenou motorkou k moři, vyzkoušet nějakou vedlejší pláž než jen tu odpadkovou. Než jsme ale vyjeli, chtěli jsme ještě nakoupit nějaké suvenoše jako kafe, čaj, případně nějaký fešácký barmský záležitosti. Proto jsme zamířili do obchoďáku. V Mawlamyine byl třeba obchoďák Ocean, kde měli všecko! No. A v Dawei byl obchoďák, kde to vypadalo jako u nás za totáče (troufám si říct i když jsem to naštěstí nezažila). Naprosto mrtvo všude, prázdné parkoviště, uvnitř pár obchůdků s čínským textilem a jeden krám s jídlem. Kafe měli instantní a jinak nic co by si chtěl člověk koupit, natož to někomu darovat. Dost nám to zkazilo náladu. Zkoušela jsem na mapě najít ještě nějaký plán B) a C), ale ty nefungovaly. Jediný obchod označený jako „souvenir shop“ vítal už před prodejnou dvěma obříma nepřikrytýma košema velkejch placatejch sušenejch ryb včetně živejch much. Nějaká longdží a pár taštiček. Ach jo. Uběhlo už tolik času, že jsme byli akorát tak totálně zpruzelí, měli jsme hlad a na žádnou pláž se nám ani nechtělo. Otráveně jsme sežvejkali mastnou smaženou rejži k obědu, vrátili skútr, na vše se vyprdli, šli si dát rozlučkové pivo a roztočit poslední Kyaty. 

Cestou domů jsme narazili na alko shop a nadšeně jsme začali kalkulovat na kolik lahvinek stačí naše drobné co jsme ještě našli v kapse. Překvapivě jich pár bylo, jelikož ceny místních lihovin jsou víc než přívětivé (40 Kč za sedmičku slušné whiskey nebo rumu). A tak jsme alespoň pořídili tekuté suvenýry, hned pak padli do postele a děsili se budíku na šestou abychom stihli nastoupit do „busu“ co nás odveze do Thajska v sedm ráno. Fujtajbl.