19.1. Cestou necestou znovu (potřetí) do Thajska

Dnešním dnem nám vypršely víza pro pobyt v Myanmaru, tudíž byl nejvyšší čas opět se přesunout do Thajska. Každý kdo mě alespoň trochu zná si dokáže představit, jako moc jsem byla fresh když nás dneska v sedm ráno vyzvedlo auto přímo u guest housu. Když jsem konečně pořádně rozlepila oči, zjistila jsem, že jsme se během čtvrt hodinové jízdy ocitli někde na okraji města a na nějakém parkovišti, co vůbec nepřipomínalo autobusák náš šofér vystoupil, hrozně dlouho něco domlouval s v nějakém krámku a zhruba po půl hodině k nám přisedla paní vedle nás, tlustej pán na sedadlo spolujezdce a krkající/chrchlající paní do kufru. (Toho času mě naštěstí víc jímala hrůza z TBC nežli corona virusu…) V tomhle okamžiku jsme až pochopili, že dneska se na žádný minibus přesedat nebude a jedeme v tomhle složení až na hranici. No tak jo. 

Vyrazili jsme a zpočátku jsme dokonce jeli po asfaltu, tempo našeho auta nebylo nijak vražedné, ale jeli jsme. Časem se silnice jako kdyby ztratila a my kolama víc než že bychom ukusovali další kilometry, tak jsme vířili tuny prachu a řidič se zuby nehty snažil abychom v nějakém ze zaprášených kopců nezůstali trčet. Sem tam jsme ukázali pas na check pointu, jednou museli pánové svépomocí spravit rozpadlej most, abychom mohli dál. 

Cesta mi přišla naprosto nekonečná, ale nesměla naštěstí chybět pauza na oběd. Nám tedy už po včerejším nákupu nezbylo moc Kyatů, tak jsme si za poslední peníz objednali suchou rejži a vykydli jsme si k ní konzervu s kuřetem. Náramně jsme si pochutnali kupodivu. (Aai o dva týdny později jsem zjistila, že jsme v kapse od mikiny měla peníze ještě alespoň na dvě jídla…ehm ehm)

Myslim že tak ve tři hodiny odpoledne jsme se konečně dopotáceli na hranice (cesty v Barmě jsou opravdu něco) a celní budova vypadala jako veřejné záchodky. Bez mrknutí oka nám tu dali štempl a řidič nás popobezl k thajské boudě přes 7 km  dlouhé území nikoho. 

Vyplnili jsme klasický papírek, dostali štempl na další měsíc a štrádovali si to na autobus do Kanchanaburi. Hned jsme poznali že jsme opět v Thajsku. Tady už se na nás nikdo moc nesmál, lístek na autobus nám vyjeli z terminálu a při nástupu do autobusu se všichni tak strašně rvali dovnitř aby neseděli na zadních sedačkách co nakonec zbyly na nás, že se málem přizabili. 

Sbohem náš milovaný Myanmare. Jestli se mi někde opravdu moc líbilo, tak právě tady, v zemi krásných červeně betelových úsměvů a bílých tvářiček pomatlaných tanakou. 

Cesta do Kanchanaburi trvala další asi dvě hodiny, takže když jsme večer zmožení dorazili do ubytování k hrozně zlaté paní, byli jsme šťastní že už nikam nemusíme. I přesto jsme se ještě vybičovali k nákupu v Tescu a večer jsme pak málem usnuli ve stoje 😀

20. 1. Kanchanaburi

Ráno jsme vyrazili na obhlídku městečka a jako první nás zaujala stará opuštěná tovární hala, co nám připomněla naši Pragovku (ach Pragovka, mé srdce stále bije pro Vysočany!) a tak jsme pozdravili dva štěkající psy, okoukli polorozpadlé haly a zkoušeli hádat co se tu asi tak dřív vyrábělo. 

Od thajský „Pragovky“ jsme to vzali kolem městské brány ulicí a historickýma domama a vilama. Škoda, že plno z nejstarších cil bylo už v dezolátním stavu :-(.  Když jsme objevili takové to fitness hřiště co mají rádi především senioři tak jsme se nechali zlákat a za půl hodiny už z nás dokonale lilo, jak jsme ve třiceti stupních zkoušeli vyvinout tlak na naše ochablé svalstvo, nicméně jsme ze sebe měli radost.  Naše tour pokračovala kolem velké školy na válečný hřbitov. Ten je situován v centru města a je krásný. Pečlivě zastřižený trávník je poctivě kropený vodou a všude kolem nízkých náhrobků jsou vysazené barevné kytičky. Taky tu zastavují autobusy se zájezdy a davy turistů.

Po hřbitově nás už ale začal mocně dohánět hlad a  my zároveň zjistili, že jsme se octli v nějaké hostel/party části města. Co dům to bar nebo restaurace. Po chvíli se nám podařilo najít jídelnu v thajskym stylu, nikoliv něco jako „špagety po thajsku“ a tak jsme byli šťastní za nudlopolévku. Chození ale ještě nebylo dost – nemohli jsme přeci vynechat největší místní trhák – most přes řeku Kwai!! Nejednalo se ale samozřejmě o původní most, ten současný je novodobý, železný a krom davu turistů co si tu fotí selfie, tudy projíždí i vlak. 

Most jsme tedy okoukli a namotivovalo nás to k tomu, abychom si pustili film, ale tak bizarní pózy kvůli selfie jako všudepřítomní asijští turisté nikdy ovládat nebudu. A nechci. Od mostu už jsme se pěšky vydali zase nazpátek k našemu bydlu a protože jsme po dlouhé době mohli použít společnou kuchyň, tak jsme ze samé radosti cestou nakoupili u místních babušek zeleninu, vajíčka (zpočátku cesty jsem byla k těm vejcím celodenně vystavenejm na pražícím slunci skeptická, ale otupěla jsem tak, že je to jen minipocit) a v Tescu jsme dokoupili maso (zas tak otupělá ještě nejsem že bych si ho koupila na trhu).  Ta radost z kolínek s protlakovou omáčkou a masem je nepřenositelná. To bylo žůžo labůžo 🙂

21.1. Pozor zuby

Dneska se nedělo nic zvláštního. Já jsem šla na kafe, stavili jsme se v Tescu a Jirgen si koupil nějaký oblečení (mně bylo všecko velký) a dost odpočíval. Říkal že ho nějak bolí zub, ale že to snad bude dobrý…

22.1. Zuby bolí

Dobrý to nebylo. Jirgena bolel zub dál. Hodně. Jediný kdy trochu přestal byla chvíle potom, co se napil extrémně ledový vody. A tak jsme šli k zubaři. 

První (a jeden z mála) kterýho jsme našli, ho rovnou pozval do křesla. Paní doktorka moc anglicky nemluvila, ale pošťourala mu v zubu a na malinkatý papírek napsala adresu dva kilometry vzdáleného jiného zubařského pracoviště a k tomu (asi) diagnózu v thajštině. A ať jdeme tam. 

Vyrazili jsme tedy pěšky k dalšímu zubaři, kde jsme se ocitli v mini čekárničce, ukázali papírek a čekali co bude. Paní za recepcí neuměla téměř ani slovo anglicky, tak zavolali doktorku od „rozdělaného pacienta“ a ta po pár zjišťovacích dotazech řekla ať chvíli počkáme. 

Naštěstí to trvalo asi čtvrt hodiny a Jirgen mohl jít dovnitř. Doktorka se prej otočila od jinýho pacienta, odložila vrtačku a šla se bavit s Jiřanem, do toho se koukala jemu do pusy a udělala mu rentgen. Oznámila, že má v zubu zánět a je potřeba vyčistit kanálek. 

Specialista na kanálky chodí jednou týdně a to v neděli. Ona by mohla ten zub otevřít a Jirgen by čekal potom do neděle na felčara specialistu. Nebo jsme mohli jet do Bangkoku. 

To bylo asi dvě a půl hodiny cesty. 

Jirgen dostal něco na bolest, bylo to účinný asi jako Ibalgin 200, takže v jeho případě spíš vůbec a rozhodli jsme se že zítra vyrazíme do Bangkoku. 

Celý odpoledne pak jenom umíral a já mu chodila pro ledovou vodu a led, aby měl alespoň na chvíli pokoj. Já jsem zatím obepsala nějakou kliniku a objednala ho na další den po obědě. Když mi v posledním, asi pátým mailu napsali, že první vyšetření je vstupní a nebudou mu nic dělat hned první den, tak mě málem trefilo, ale byla jsem rozhodnutá že se otamtud nehneme, dokud s tim podělanym zubem něco neprovedou.

Když večer Jiří začal mlátit hlavou o zeď, věděla jsem, že zub vyžaduje okamžitej zásah. Půjčili jsme si od super hodné paní domácí skútr a jeli večer znovu k zubaři. Ptali jsme se na silnější drogy, aby přežil alespoň noc. Prý nic silnějšího nemají. Hned vedle ale byla lékárna, kde už teda zavírali, nicméně když viděli naši zoufalost, tak se po sérii několika zjišťovacích otázek rozhodli naordinovat trpiteli kombinaci dvou různejch dryjáků, co díky bohu alespoň zabíraly. Mohl se tak pár hodin vyspat. Skoro. On sám těhle několik dnů popisuje slovy „čistej mord“.