256. – 258. den Nekonečná cesta, vrtání a nový čínský rok

23.1.

Vstali jsme brzy ráno a hned po snídani vyrazili na autobus do Bangkoku. První prášek – dryják naštěstí docela držel, takže záchvaty “nutně potřebuji ledovou vodu nebo umřu” na Jiregna za celou cestu přišly asi jen dvakrát. Dojeli jsme v Bangkoku na konečnou kousek od Chatuchak marketu a když jsme zbyli v autobuse jako poslední, pan šofér se nás ptal odkud jsme a kam jedeme. Vysvětlili jsme, že jedeme metrem na Shukumvit a on byl tak moc hodnej, že nám oznámil ať zůstaneme sedět, vyrazil z autobusáku a dovezl nás přímo k zastávce metra. To bylo tak milý, obzvlášť za současný situace! Poděkovali jsme, hned zavrhli prvotní myšlenku jet autobusem a sešli jsme do tunelu metra. Tady jsme neodolali dim sum knedlíčkům, který jsme spořádali rovnou ve vestibulu a nakonec odfrčeli do nám důvěrně známého ubytka Miku guest house. Když jsme dorazili, tak o nás už na recepci věděli a říkali, že volali z kliniky a (jak jsem zjistila asi o půl hodiny později) mi taky psali e-mail, že udělali chybu a Jirgen nemá dorazit ve 14:00, ale až v 16:00. Na chvíli jsme se teda natáhli a vyrazili tak, abychom ve čtyři byli u zubaře (málem jsme to nestihli přesně, protože jsem si nutně musela koupit kýbl milk tea s kuličkama a týpkovi to trvalo asi sto let než ho “uvařil”). Už na recepci bylo vidět, že je to klinika pro zahraniční turisty hlavně z Austrálii a Kanady, kteří sem jezdí za lacinější zdravotní péčí.

Jirgen se po vyplnění asi deseti formulářů přesunul do křesla a já si užívala fungující wifi a klimatizace, alespoň jeden z nás byl spokojenej.

Když vylezl zase ven, tak mi potvrdil, že mu opravdu udělali jen vstupní prohlídku, rentgen, vypsali a vyčíslili všechny úpravy co by mu kromě jeho zaníceného tesáku milerádi provedli (mimo jiné třeba komplet bělení atd.) a sečteno podtrženo to (včetně kosmetických úprav) vyčíslili na 5000 USD. Jirgen si tedy půjčil propisku, seškrtal návrh na nutné ošetření jeho zubu, kvůli kterýmu jsme tam byli (si taky mohli všimnout že máme východňáckej přízvuk a tepláky tv brďo) a zítra měl přijít den D – vrty vrty.

Tak jsme napjatě čekali…

24.1. přišel den D a Jiřouš vyrazil k zubaři.

Prej to ale byla docela řezničina… Když přišel “domů” vypadal fakt dost zbědovaně. A měl naprosto odřenou dáseň a natrženej koutek… Hmmmm, zlatá paní zubařka z Prahy.

Já jsem mezitím objevila v nedalekém obchoďáku super food court kde jsem si stačila za jedno odpoledne udělat hned několik oblíbenců. Knedlíčkovou polívku (nad tím, že kolem knedlíčků lezl bejby šváb jsem přimhouřila oči), super mango sticky rice ale hlavně super boží kokosovou zmrzlinu. 

Až na akci “zkus zachránit Francouze”, kterej si nějakým způsobem večer v ubytku zabouchl pokoj a na recepci pravidelně nikdo večer nebyl, takže jsme se pokoušeli kartičkou z gruzínský knihovny v Tbilisi otevřít zámek jeho pokoje (což třeba u našeho pokoje šlo raz dva) ale bohužel v případě jeho dveří to nešlo vůbec. Telefonní číslo co jsme zkoušeli na něj volat odvedle z restaurace sice někdo zvednul, ale protože zítra byl čínský nový rok, tak jsme se jen dozvěděli že “jsou mimo město” a zavolají někomu ať to vyřeší. Když se půl hodiny nic nedělo a my volali znovu, tak bylo volané číslo nedostupné.

Chudák měl na sobě jenom kalhoty, s sebou ručník a cigarety protože šel ze sprchy. Tak jsme mu koupili vodu v seven eleven naproti a on se vyspal na gauči v mezipatře (měl štěstí že tam ten gauč byl a nespal třeba na zemi, že jo, ale to bychom mu alespoň půjčili karimatku) přikrytej ručníkem…

Korunu všemu nasadil uhýkanej příchod totálně ožralejch čongerů asi ve 4 ráno. Dva ženský a jeden chlapskej hlas se ozývaly tak nahlas že Jiří napůl spící vyrazil z pokoje, vydusal o patro výš do “hýkajícího pokoje”, rozrazil dveře, přimáčknul týpka dvěřma na stěnu (to teda nebylo tak těžký, poněvadž jinak to ani v pokoji o velikosti krabice od bot reálně nejde udělat, pokud do něj chce vejít v pořadí už 4. osoba) a zeptal se jich důrazně kdo si myslí že jsou, že tu můžou tahle řvát. Týpek se ani nezmohl na odpověď, holky se furt nějak hihňaly (zpětně se Jirgen domnívá, že to byly nějaký napůl nahatý a napůl oblečený lehký dívky, ale k jeho smůle neměl brejle ani čočky, takže se ani nepodíval…) a Jiří nas*aně odešel. Za pět minut bylo slyšel padání/dusání po schodech doprovázené hlasitým “pšššššššt”, cvaknutí dveří a pak naštěstí ticho.

25.1.

Další den se se zub zdál být v pohodě, tak jsme vyrazili lodičkou do China town. Bloumali jsme uličkama (to stejně máme nejradši) a Jirgen si dal nějakej super zelenej ozdravnej čaj z chaluh. Pán ho nalejval do kelímku z obří kádě a měl skvěle jedovatou zelenou barvu. Následně jsme naši pozornost věnovali pouličnímu blešáku s náhradníma dílama k telefonům a podobnýma serepetičkama, až jsme se hlemýždím tempem dostali až do obchoďáku pouze s mobilama a příslušenstvím. Když vidím tyhlety asijský zásoby nekonečnýho množství kusů ke KAŽDÝMU telefonu, uplně mě jímá hrůza. Nakonec jsme došli až na “hlavní” kde byly všude zátarasy pro dopravu a davy lidí s rouškama. Myslím, že tudy měl jít průvod a u jednoho z chrámů se natolik nedalo procpat, že mám podezření na přítomnost samotného krále. Ale kdo ví. Mě z těch davů bývá akorát tak mdlo, takže je vždycky raději rychle opouštím.

Chvilku jsme tedy očumovali a potom se zdejchnuli do uliček. Zcela náhodou jsme tu narazili na roztomilou čínskou čajovnu, kde mimo divných nápojů frčel i spešl toust. Normálně tady opečou tlustej plátek toustovýho chleba, potřou dle chuti margarínem (ňam ňam), marmeládou, nebo zasypou cukrem a potom nakrájejí na malé kostičky. Voila, dezert je na světě.

Ten nás ale zrovna moc nelákal. Jiří si dal kafe (nejhnusnější za posledních pár měsíců) a já jsem zkusila bizár v podobě slanýho švestkovýho džusu. On byl teda kyselo – slanej a plavaly v něm kousíčky naloženejch švestiček který byly do slana. Musím však konstatovat, že mi to chutnalo a dokonce to bylo osvěžující.

Na závěr dne už jsme se přesunuli “domů”, dali večeři a padli.