260. – 261. Tour de Bangkok s Kolouškama

27.1. Kolouškovi

Na dnešek jsme se  obzvlášť těšili, měli totiž dorazit do Bangkoku rodiče našeho kámoše Lukáše i s Lukášovým bráchou a jeho přítelkyní, které čekala dovolená na thajských ostrovech. Byli jsme tak nedočkaví, že jsme už asi dvě hodiny před plánovaným dosednutím jejich letadla na thajskou ranvej vyrazili směrem k jejich hotelu na Khao San road. Naštěstí pro nás si tu nějakým GDPR hlavu moc nelámou, takže mi na můj dotaz, jestli jsme tu správně na recepci odpověděli zcela bez problému že rezervaci tu mají a ještě nedorazili :D:D.

My se na základě této informace nerušeně vyvalili v lobby, okoukli bazén v (tuším že) 7. patře, záchody… a čekali jsme.

A pak jsme se dočkali! Chudáci byli všichni tak uřícený a napůl udušený v respirátorech, poněvadž zrovna plíživě začínalo šílenství jménem corona virus, že ani nepostřehli naši přítomnost. Zato my jsme je hnedka přepadli, To bylo radosti po tak dlouhý době potkat někoho, koho máme rádi. Váchovi si dali sprchu a dohodli jsme, že potom společně vyrazíme na jídlo a pivo. Ohromně nás potěšili dárkama z Čech, o které jsme si teda, naprosto nezdvořile řekli. Ale po třičtvrtě roce si dát hořčici, nakládaný okurky a uherák! To byla bomba. Nicméně nepíšu o naší večeři. To jsme sešli z Khao San a zapadli do takový vedlejší uličky na Pad Thai a pivo. No a od tý doby jsme jen celej večer mleli pantem a vyprávěli si všechny novinky z domova a naše zážitky ze světa. Později jsme se přesunuli na pivo a díky Kolouškovic jet lagu naše posedávání nebralo konce. Bylo to skvělý, nicméně o půlnoci jsme všichni usoudili, že bychom teda mohli už vyrazit na cestu k domovu, abychom zítra neprospali celej den. Uličkama jsme je tedy doprovodili zpátky domů na Khao San a musím říct, že mě hrozně bavilo pozorovat jejich překvapené výrazy, když zjistili jak moc se tahle ulice dokáže během pár hodin změnit. Z pár hospod a stánku s opejkanym krokodýlem alá prase na rožni najednou stáli uprostřed jedný velký párty, všude řvala hudba z reproduktorů, lidi chlastali a tančili uprostřed ulice… Pantomimicky jsme se rozloučili, jelikož nebylo slyšet vlastního slova a my cestou na noční autobus jen přemýšleli a doufali, že mají okna do vnitrobloku. 

Naštěstí už jsme věděli kde jezdí noční autobus až k nám “domů”, jenom jsme museli počkat hodinku než přifrčel, ale připadali jsme si tak skutečně jako doma, bylo to stejný jako když zmordovaný na Ípáku čekáme až přijede nacpaná nočka napůl plná ožralejch skorozvracících lidí a napůl plná bezdomovců. Tohodle večera jsme ale jeli skoro sami, jenom nás v půlce cesty trochu překvapila zácpa v jednu ráno :D. Ale tak ve městě kde žijou miliony lidí to není nic tak divnýho. Ostatně, zažili jsme to třeba už v Istanbulu.

28.1.

Dnes jsme si naplánovali výletní den s Kolouškama. Sraz byl u konečné přívozu v centru kousek od našeho nejoblíbenějšího chrámu na kopečku, Wat Saket a hned jsme zamířili k tomuhle svatostánku. Máme ho rádi hlavně pro pěknou atmosféru která tu panuje a méně turistů než v těch nejprofláklejších chrámech. Dali jsme si proto dost času, abychom ho celý prošmejdili, podívali se na výhled na město a zkoušeli tipovat, který z mnoha hotelů na Khao San je zrovna ten Koloušků:). Když jsme byli dostatečně pokochaní a slezli zase dolů z kopce, koupili jsme si hrozně moc milk tea (my je zbožňujeme a chtěli jsme, aby je Kolouškovi taky ochutnali) ale nakonec se ukázalo že tahle super sladká laskomina co je spíš dezertem než nápojem chutná nejvíc nám :D. 

S břichama naškrundanýma cukrem jsme sedli na loďku, aby taky Kolouškovi zažili místní zběsilé tempo lodního MHD a vůni vody s odéremkanalizace stříkající až do výše obličeje (někdy tohle krysí koupaliště dostříkne až na pasažéry). Docela mě zklamalo, že tenhle řidič byl dost umírněnej a nebyl to takovej adrenalin jako jindy. Škoda. Cestou na nadzemku (další z ochutnávky místní dopravy) jsme omrkli jeden mini trh, co jsme na něj náhodou narazili a nadzemka teda taky nebyla zcela podle našich představ (člověk jede a zírá z okna jakýmsi rychloposuvem na obří stále pulzující město a užívá si častá víceúrovňová křížení dopravy), nicméně tentokrát bylo v nadzemce hrozně narváno, tudíž jsme cestu strávili namáčklí u dveří, výhled měli asi tak dva z nás všech šesti a k tomu jsme se snažili šetřit dechem, kterej nám filtrovala rouška. Korunu tomu nasadil Palo Koloušek, když na nás naléhal hlavně ať neprozradíme Lukášovi, že jel po asi deseti letech “metrem”, protože by se mu smál. (Pardon, právě prozrazeno 🙂 )

Už jsme byli docela uchození, když se najednou poledne přehouplo v odpoledne a my identifikovali v našich žaludcích pocit nám důvěrně známý jako hlad. Jako na potvoru cestou nebylo moc restaurací nebo lákavých street foodů, nicméně nakonec se nám podařilo najít něco mezi. Byla to taková malá restaurace s kuchyní s mega přesmaženým olejem (šlo se přes ní na záchod, tak to víme ale závitky chutnaly dobře nehledě na barvu oleje) a venkovní plotýnkou kde se vařila všechna jídla z pánve. 

Po doplnění energie jsme už rovnou zamířili k výhledu na západ slunce nad řekou oddělující Wat Arun a Wat Phra Chetuphon, neboli Reclining Buddha který je světoznámý obří zlatou sochou odpočívajícího Buddhy. Tolik k dnešní kultuře a mohla začít zábava.

Na večeři jsme se chystali vypravit do čínské čtvrti. Jak to ale co nejjednodušeji zařídit. Zkusili jsme tedy popojít kousek dál od Khao San a chytnout tuktuka. My s Jiřím po našich často neuvěřitelných zážitcích a zkušenostech s asijským (ne)dodržováním jakékoliv bezpečnosti jsme rovnou věděli, že je možné se narvat do jednoho tuktuku. V 7 lidech včetně řidiče. Někteří řidiči tomu nevěřili, jiní poukazovali na to, že bychom možná potřebovali osm míst vzhledem k velikosti taťky Kolouška (normální český muž, Thajci jsou prostě prťaví), ale nakonec jsme jednoho z nich ukecali a jelo se. Jiří napůl seděl, napůl vlál na baterii tuktuku, já jsem zasedla nohy taťky Kolouška, ostatní se hodně hodně přitulili a jelo se. 

V čínský čtvrti jsme začali hledat co si dáme k večeři a jelikož ne všichni sdílejí lásku k mořským potvorám, kterých tu vařili zaručeně nejvíc, tak jsme nakonec zvolili zvláštní mega mastný jídlo z rozpálený pánvičky, což se neukázalo být jako ta nejlepší volba. No snědli jsme ho, ale byl to spíš přešlap. Taky se ukázalo, že večer kolem deváté už to skoro všichni balí stánky a všechny ty za dne živé uličky s ovocem a street foodem se v tuhle hodinu omezují jen na hlavní tepnu. A pak to přišlo, otázka, zda nepůjdeme na ping pong show. Všichni byli natěšení a hrozně chtěli jet. Já jsem tohle nadšení (pardon) vůbec nesdílela a moje puritánsko-feministické já, které rozhodně netoužilo podporovat byznys, jehož objektem je žena vystřelující pingpongáče ze svých útrob, říkalo jasné ne. Jelikož to ale všechny ostatní lákalo, tak jsme zastavili tuktukáře, sdělili jsme mu, že chceme na  “ping pong show” načež si prohlídl naší skupinku 3 holek a 3 kluků, divně se zatvářil a pak řekl že nás teda sveze na fakt dobrou. Mysleli jsme, že to bude znamenat cestu někam ke Khao San road, ale stočil to uplně jiným směrem a tak jsme ho donutili zastavit u krajnice a za dohodli jsme, že mu zaplatíme o pár Bahtíků navíc, když nás potom hodí zase zpět.

Co se ale nestalo. Týpek tuktukář nás zavezl do nějaký temný uličky a zastavil před vitrínou zakrytou černým lajntuchem. Prý nejkvalitnější podívaná. Všichni jsme se docela vyděsili a až v tuhle chvíli před tajemnou výlohou se ukázalo, že Kolouškovi vlastně doteď netušili, v čem ping pong show vlastně spočívá! Abych to zkrátila, nakonec jsme pochopili, že místo zírání na vymršťované balónky měli zájem o Phnom Pem Market. To je noční trh hned v sousedství vyhlášené ulice na tyhlety “vykřičené ping pong” podniky. A tak když se tu večer člověk projde sem a tam, lákají ho krásné Thajky a ladyboyové ke vstupu do neony ozářených klubů. Týpek tuktukář z nás nebyl moc šťastnej, když jsme odmítli vylézt z jeho dopravního prostředku a ještě ho přesvědčili aby nás hodil na market. 

Tady jsme si vystačili se dvěma kolečky kolem zářivých klubů a po velice dlouhém smlouvání o ceně dopravy jsme se taxíkem přesunuli na Rambutrri road, kde jsme si dali ještě rozlučkové půlnoční pivo. Bylo nám líto, že jsme se potkali jenom tak krátce ale na druhou stranu jsme byli hrozně rádi, že jsme se alespoň mohli potkat. To, že jsme se dostali domů ve tři ráno jenom potvrzuje, že se nám vůbec nechtělo loučit. Tak zase příště… Třeba už v Mirošovicích 🙂